ECLI:CZ:US:2014:4.US.3092.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3092/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Tran Van Phu, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 6 C 112/2014-60 ze dne 21. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podle petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zaplacení částky 3 847,80 Kč s přísl. Stěžovatel se původně domáhal zaplacení částky 12 342 Kč. V částce 8 494,20 Kč vzal žalobu zpět, řízení proto bylo usnesením ze dne 4. 8. 2014 v této části zastaveno. V návětí podání a v textu ústavní stížnost doplňuje, že rovněž navrhuje zrušení §202 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že žalobou uplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Škodu představovaly náklady právního zastoupení, které musel vynaložit, neboť soud mu poté, co byl pravomocně zproštěn obžaloby, nevrátil věci a hotovost, které mu byly odňaty při zadržení. Jeho právní zástupce tak byl nucen soud opakovaně vyzývat k vrácení věcí.
Stěžovatel se závěrem soudu, že výzvy advokáta nejsou úkonem právní služby, který by bylo možno podřadit pod ustanovení §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., nesouhlasí.
Stěžovatel dále navrhuje zrušení ustanovení zrušení §202 odst. 2 o. s. ř., neboť podle jeho názoru konstrukce této právní normy umožňuje postupy, které vylučují i nevylučují přípustnost odvolání nezávisle na objektivních podmínkách, ale na libovůli soudce.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudem je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů úkony, které právní zástupce stěžovatele učinil, nejsou považovány za úkony ve smyslu §11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a že ani nejde o účelně vynaložené náklady řízení. Z hlediska ústavnosti není uvedeným, řádně odůvodněným závěrům co vytknout.
Ústavní soud rovněž připomíná, že napadené rozhodnutí, týkající se částky 3 847,80 Kč s příslušenstvím, je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné, jde tedy o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka - již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04).
K návrhu stěžovatele na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se k ústavnosti tohoto ustanovení již ve svých rozhodnutích vyjádřil, přičemž neshledal důvod pro jeho zrušení (viz např. sp. zn. II. ÚS 3011/11, III. ÚS 3177/09, II. ÚS 2784/13, I. ÚS 3396/12, IV. ÚS 2686/13).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu