ECLI:CZ:US:2010:3.US.3177.09.1
sp. zn. III. ÚS 3177/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem v Českém Krumlově, Plešivec II, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 9. 2009 č. j. 5 C 176/2009-39, spojené s návrhem na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 11. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 9. 2009 č. j. 5 C 176/2009-39 a současně podal návrh na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Ze stěžovatelem předložených kopií rozhodnutí v dané věci vyplývá, že obchodní společnost podala proti stěžovateli žalobu pro částku 1 490,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud dne 24. 9. 2009 výrokem I rozsudku žalobě vyhověl a výrokem II rozsudku uložil stěžovateli povinnost nahradit obchodní společnosti náklady řízení ve výši 8 454,- Kč. Současně soud účastníky poučil o nepřípustnosti odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu). Následně dne 14. 10. 2009 vydal okresní soud opravné usnesení ve smyslu §164 občanského soudního řádu, kterým opravil výši nákladů řízení ve výroku II rozsudku na částku 11 475,- Kč a rovněž opravil i část odůvodnění rozsudku týkající se nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vylíčil průběh událostí - podepsání smlouvy o dílo (spočívající ve vytvoření propagace a jejího umístění na internetových stránkách) a uznání dluhu dne 5. 9. 2006, další postup stěžovatele po podpisu smlouvy, zejména odstoupení od smlouvy a reakce obchodní společnosti, návštěva jeho právního zástupce u obchodní společnosti v roce 2008.
Stěžovatel namítl, že ve věci byla podstatná otázka, zda se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, avšak okresní soud se tímto vůbec nezabýval. Dle stěžovatele jde o spotřebitelskou smlouvu o dílo (je třeba aplikovat §48 odst. 2, §52 odst. 2 a 3, §57 odst. 1 věta první, odst. 2 a 3 občanského zákoníku). Uvedl, že nepodniká a smlouva byla značně nevýhodná pro stěžovatele jako objednatele díla (měl platit "sankci" při nezaplacení ceny díla včas, zatímco ve smlouvě nebylo v rozporu s §632 občanského zákoníku uvedeno, do kdy má být dílo provedeno, a nebyla zde ani smluvena sankce pro případ, pokud by obchodní společnost propagaci nevytvořila a neumístila na internetových stránkách) a smlouva byla uzavírána v objektu, který není provozovnou obchodní společnosti a nebyl ani řádně označen vizitkou obchodní společnosti (stěžovatel předložil 3 své fotografie). Dle stěžovatele mohl od (této spotřebitelské) smlouvy odstoupit do 14 dnů, resp. do jednoho roku. Stěžovatel uvedl, že soud důkazy provedl, ale tyto nesprávně hodnotil a otázkou spotřebitelské smlouvy se nezabýval. Dle stěžovatele soud postupoval při aplikaci právních norem svévolně. Stěžovatel rovněž namítá, že propagace neměla být vůbec umísťována, neboť od smlouvy hned druhý den (6. 9. 2006) odstoupil. Poukazuje také na to, že uznání závazku bylo podepsáno v týž den jako smlouva o dílo, tedy jde o součást smlouvy. Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel výrok I rozsudku za rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o uložení stěžovateli povinnosti zaplatit částku 1 490,- Kč s příslušenstvím. Jedná se o tzv. bagatelní částku, u které není přípustné odvolání ani dovolání - §202 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Takové extrémní protiústavní vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Okresní soud dostatečně naplnil požadavky §157 odst. 4 občanského soudního řádu, když uvedl stručně a přehledně skutková zjištění (obsah smlouvy, provedení propagace, nezaplacení ceny včas, uznání dluhu), co má za prokázané a rovněž právní hodnocení. Je zřejmé, že soud danou smlouvu posoudil jako smlouvu o dílo, s čímž se stěžovatel ztotožňuje. Ze závěrů soudu v otázce odstoupení od smlouvy (resp. v otázce prokázání možnosti odstoupení od smlouvy) je pak zřejmé, že smlouvu současně za spotřebitelskou smlouvu nepovažoval; stěžovatel přitom poukazoval na spotřebitelské smlouvy právě z důvodu možného odstoupení. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry soudu v dané věci extrémně vybočily ze skutkových zjištění soudu, resp. toho, co bylo v řízení prokázáno.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel podal s ústavní stížností také návrh na zrušení §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Namítl, že pokud u bagatelních věcí není možno podat odvolání, není zajištěna nestrannost, neboť v celém procesu rozhoduje jediný soudce bez možnosti korekce jeho závěrů (soudy si při vědomí, že nebudou korigovány odvolacím soudem, svou práci ulehčují). Omezování možnosti podat odvolání nevede k posílení práva, ale k pouhému ulehčení soudům. Stěžovatel uvádí, že každý se může někdy zmýlit, proto by vždy měla být možnost podat odvolání. Namítá také, že dle §202 odst. 2 občanského soudního řádu se nepřihlíží k příslušenství pohledávky, avšak náklady řízení často tuto pohledávku převyšují. Stěžovatel poukazuje na to, že zatímco částka může být bagatelní z hlediska soudcovského platu, není bagatelní z pohledu běžného občana. Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel napadené ustanovení za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jeho části) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Tento návrh tedy "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy rovněž odmítl návrh na zrušení §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
Argumentace stěžovatele proti §202 odst. 2 občanského soudního řádu není opodstatněná a nenasvědčuje, že by toto ustanovení bylo v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o stěžovatelův obecný nesouhlas s výší peněžitého (dolního) limitu pro přípustnost odvolání, Ústavní soud konstatuje, že právo na přístup k soudu není (již pojmově) absolutní; práv je možno se u soudu domáhat za stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jednostupňové (v případě stěžovatele) či případně dvoustupňové soudnictví, zejména ve věcech objektivně bagatelního významu (zvlášť pokud je dáno rozumné a přiměřené peněžité omezení zohledňující svou výší i stupeň soudní soustavy), tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Ačkoliv stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na současnou hranici bagatelních věcí pro odvolání ve výši 10 000,- Kč, kterou považuje za vysokou, je faktem, že v jeho věci šlo o částku nedosahující ani 2 000,- Kč, která odpovídala limitu dle právní úpravy účinné do 30. 6. 2009. Vyloučení bagatelních věcí z přezkumu odvolacího soudu (příp. u vyšších limitů pak z přezkumu soudu dovolacího) není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Zákonný postup dle §202 odst. 2 občanského soudního řádu tedy v dané věci nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu