ECLI:CZ:US:2014:4.US.3188.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3188/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Občanská 1115/16, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2014 č. j. 66 Co 354/2014-127 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. září 2012 č. j. 90 EXE 13940/2012-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. září 2014, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny.
2. Z předložené ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 90 EXE 13940/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že Statutární město Ostrava - Městský obvod Ostrava-Jih (dále jen jako "oprávněný") podal dne 7. září 2012 návrh na nařízení exekuce na majetek stěžovatelky, a to na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2012 č. j. 8 Co 123/2012-155, k vymožení pohledávky ve výši 9 120 Kč. Okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností exekuci na majetek stěžovatelky nařídil a pověřil soudního exekutora provedením této exekuce. Stěžovatelka proti usnesení o nařízení exekuce podala odvolání, ve kterém se domáhala i zastavení exekuce. Stěžovatelka ve svém odvolání zejména argumentovala skutečností, že v řízení, ve kterém se domáhala obnovy řízení, jí bylo uloženo zaplatit náklady odvolacího řízení oprávněnému ve výši 9 120 Kč, přičemž podle jejího názoru náklady na zastoupení oprávněného advokátem nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené.
3. Mimo to stěžovatelka podala návrh na osvobození od soudních poplatků, návrh na ustanovení zástupce pro exekuční řízení, návrh na odklad exekuce, a proti exekučnímu titulu, na základě kterého byla exekuce nařízena, podala žalobu pro zmatečnost a dovolání. Poté, co Okresní soud v Ostravě řízení o žalobě pro zmatečnost vyloučil k samostatnému řízení a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 29. dubna 2013 č. j. 33 Cdo 503/2013 jako nepřípustné, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací podané odvolání stěžovatelky proti usnesení, kterým byla nařízena exekuce, odmítl usnesením rovněž napadeným ústavní stížností.
4. Pověřený soudní exekutor oznámil dne 21. května 2014, že účinky ve věci vydaných exekučních příkazů pomíjejí, když exekuce byla skončena vymožením (§47 odst. 5 exekučního řádu) a potvrdil, že zajištěná pohledávka zanikla (č. listu 116 soudního spisu).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a obdobně jako v odvolání poukázala na podle jejího názoru zjevnou nezákonnost přiznání pohledávky exekučním titulem, neboť podle judikatury Ústavního soudu státním orgánům a územně samosprávným celkům, jež jsou personálně vybaveny vlastními zaměstnanci s právním vzděláním, nepřísluší náhrada nákladů spojených s právním zastoupením z řad advokátů. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 376/12, sp. zn. III. ÚS 2984/09 a dále na nálezy vydané pod sp. zn. II. ÚS 2396/09 a sp. zn. I. ÚS 199/11 k otázce možného otevření věcného přezkoumání exekučního titulu i v exekučním (vykonávacím) řízení v případě razantního zásahu do ústavně zaručených práv. Stěžovatelka dále namítala, že odvolací soud se nevypořádal s návrhem stěžovatelky na zastavení exekuce. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala i na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 218/2009 a IV. ÚS 776/2005. Pro úplnost stěžovatelka poukázala na ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud především připomíná svoji dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace podústavního práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl.
8. Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně nařídil exekuci na základě pravomocného exekučního titulu vydaného v řízení o obnově řízení. Odvolací soud pak dostatečně reagoval na odvolací námitky stěžovatelky (obdobné jako námitky v ústavní stížnosti) poukazem na to, že odvolání neobsahovalo žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 věta prvá exekučního řádu). K tomu uvedl, že pokud stěžovatelka namítala, že na náhradu nákladů právního zastoupení, jež jsou v rámci předmětné exekuce vymáhány, nevzniklo oprávněnému právo, pak tato námitka v exekučním řízení přípustná není a může být relevantní jen v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu vydaném v řízení nalézacím.
9. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky vznesené v průběhu odvolacího řízení, polemizuje se závěry ve věci soudy učiněnými a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru.
10. K námitce stěžovatelky, že odvolací soud se nevypořádal s jejím návrhem na zastavení exekuce, se přísluší uvést, že podle ustanovení §55 odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, návrh na zastavení exekuce může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce se podává u pověřeného exekutora. Podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu (odst. 2). O zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný (odst. 3). Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 4. O zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu (odst. 4).
11. Pověřený soudní exekutor k návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce obsaženém v odvolání stěžovatelky ze dne 31. října 2012 se vyjádřil podáním ze dne 15. listopadu 2012 (č. listu 27 soudního spisu) s tím, že ve věci stěžovatelky se nejedná o jedinou vymáhanou pohledávku a proto v daném případě nedošlo k porušení zásady přiměřenosti, neboť je zde předpoklad, že z prodeje nemovitosti by došlo k uspokojení více vymáhaných pohledávek, které podstatně převyšují pohledávku vymáhanou v předmětném řízení.
12. Z uvedeného plyne, že stěžovatelka při podání návrhu na zastavení exekuce nepostupovala v souladu s ustanovením §55 odst. 1 exekučního řádu. Odvolacímu soudu rovněž nepříslušelo o návrhu rozhodnout, a to jednak z důvodu dodržení zásady účinné právní ochrany a zachování práva na přístup k dvoustupňovému soudnímu řízení, a dále z důvodu, že zastavení exekuce představuje opatření, kterým se ukončuje další provádění exekuce a má proto význam pro samotné exekuční řízení a pro jeho další průběh. Přitom platí, že exekuci nelze zastavit, byla-li již skončena vymožením pohledávky (nejde-li kupř. o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., z důvodu, že se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2014 sp. zn. 28 Cdo 250/2012, dostupný na www.nsoud.cz).
13. Ve světle výše uvedeného je zjevné, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a jejich rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí učiněná v rozporu s právem na spravedlivý proces. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
14. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Napadená rozhodnutí tedy nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje.
15. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu