ECLI:CZ:US:2014:4.US.3204.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3204/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pure Power, s. r. o., se sídlem Údolní 420/13, Brno, IČ: 27747786, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013 č. j. 7 Afs 99/2012-33, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2012 č. j. 10 Af 66/2012-33, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2012 č. j. 137/12-1200 a proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2011 č. j. 407963/11/077910302673 a ze dne 14. 11. 2011 č. j. 453657/11/077910302673, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2, čl. 4, čl. 9 a čl. 90 Ústavy, čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listiny EU") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").
II.
Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutími ze dne 26. 9. 2011 č. j. 407963/11/077910302673 a ze dne 14. 11. 2011 č. j. 453657/11/077910302673 zamítl podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, stížnost stěžovatelky na postup plátce daně E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně") při odvodu elektřiny vyrobené ze slunečního záření v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 [srážky za měsíce: květen 2011 a červen 2011 (rozhodnutí ze dne 23. 9. 2011), červenec 2011 a srpen 2011 (rozhodnutí ze dne 14. 11. 2011)]. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 5. 1. 2012 č. j. 137/12-1200 odmítlo odvolání stěžovatelky, citovaná rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo a konstatovalo, že správce daně postupoval souladně se zásadami daňového řízení, respektoval právní úpravu a v postupu plátce daně neshledal pochybení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2012 č. j. 10 Af 66/2012-33 správní žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítl a v odůvodnění poukázal na to, že srážka výkupní ceny byla provedena v souladu se zákonem a podrobněji odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Krajský soud uvedl, že námitky stěžovatelky byly vzneseny (kromě poukazu na nepřiléhavé nálezy Ústavního soudu) v obecné poloze. Konkrétně nepřisvědčil stěžovatelce, že by byly porušeny zákonné garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů, nedošlo k porušení principů nepravé retroaktivity, rovnosti, nediskriminace, proporcionality a ani legitimního očekávání (těmito otázkami se ostatně podrobně zabýval Ústavní soud v citovaném nálezu); nejedná se ani o nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2013 č. j. 7 Afs 99/2012-33 kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění především zdůraznil, že s ohledem na argumentaci stěžovatelky v řízení před krajským soudem považuje za zcela dostatečný úplný odkaz krajského soudu na právní názor vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který je povinen respektovat nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud současně poukázal na to, že pokud se stěžovatelka domáhá zohlednění individuálních okolností až v nynějším řízení, měla tento požadavek uplatnit již ve správním řízení; pokud by tak učinila, nic by jí nebránilo domáhat se nyní toho, aby krajský soud posoudil zákonnost úvah správních orgánů o této otázce (tedy o důsledcích způsobu financování solární elektrárny na rozhodnutí ve věci samé). Pokud však stěžovatelčiny odvolací námitky směřovaly vůči protiústavnosti zákonné úpravy, která byla podkladem pro správní rozhodnutí, nelze nyní krajskému soudu vytýkat, že nepřihlížel ke způsobu financování stěžovatelčiny solární elektrárny (z cizích zdrojů) a k návratnosti této investice. To navíc za situace, kdy krajský soud nemá procesní povinnost provádět dokazování ve skutkových otázkách, které nebyly posuzovány v předcházejícím řízení. Měla-li stěžovatelka za to, že je pro ni odvod likvidační, bylo na ní, aby tuto okolnost namítala a současně prokazovala v daňovém řízení (srov. §92 zákona č. 280/2009 Sb.). Nejvyšší správní soud uzavřel s tím, že pokud se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku i jemu předcházejících správních rozhodnutí z toho důvodu, že je pro ni stanovený odvod likvidační a v důsledku toho působí protiústavně, není tento požadavek oprávněný a napadený rozsudek je přezkoumatelný a věcně správný.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí dosavadního průběhu řízení (včetně podrobnějšího připomenutí argumentace správních soudů) poukázala na to, že i kdyby existenci tzv. rdousícího efektu namítala již v daňovém řízení, správce daně ani odvolací orgán by nemohly k tomuto tvrzení ani k jiným argumentům stěžovatelky ohledně případné neústavnosti odvodu energie ze slunečního záření přihlédnout, jelikož správce daně není oprávněn rozhodovat o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona. Nehledě na to, že tzv. rdousící efekt byl zmíněn Ústavním soudem až v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který byl vydán až po skončení správního řízení v této věci. Stěžovatelka se domnívá, že poukaz obecných soudů na §75 s. ř. s., podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a tudíž se soud nemůže zabývat argumentací o rdousícím efektu uvedenou až v žalobě, by na tuto specifickou situaci neměl být aplikovatelný, resp. by neměl být vykládán v neprospěch daňového subjektu. Tato argumentace "kruhem", kdy daňové i soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci příliš formalistická a v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka se posléze vyjadřuje k investiční náročnosti pořízení fotovoltaické elektrárny, účetnictví, k vlastním majetkovým poměrům, když se domnívá, že zavedení předmětného odvodu má v jejím případě likvidační efekt.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud proto v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. V této souvislosti je podstatné, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je prakticky totožná se souzenou věcí téže stěžovatelky, o níž Ústavní soud již rozhodl a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl (srov. usnesení ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3177/13); stejně jako v právě citovaném usnesení lze poukázat na to, že z hlediska obsahu a vymezení podstaty materie v rozhodném smyslu vykazuje i právě souzená věc obdobné znaky s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které Ústavní soud také již dříve rozhodl a jako zjevně neopodstatněnou ji usnesením ze dne 5. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1915/13 odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vysloveného v obou rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se ani nyní odchýlit.
Ústavní soud však i v nyní souzené věci (stejně jako v uvedeném usnesení ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3177/13) nemůže souhlasit s argumentací Nejvyššího správního soudu, podle níž měla-li stěžovatelka za to, že je pro ni odvod likvidační, bylo na ní, aby tuto okolnost namítala ve správním řízení, když jen tak by se mohla stát tato námitka předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle §65 a násl. s. ř. s. Ústavní soud toto stanovisko odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo vydáno dříve (dne 13. 10. 2011) než nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který byl vydán až dne 15. 5. 2012; stejná argumentace proto platí také za situace, kdy v právě souzené věci bylo rozhodnutí odvolacího Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (č. j. 137/12-1200) vydáno (již) dne 5. 1. 2012. Byl to (až) nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který vyslovil názor o ústavnosti zákona zakotvující odvod z elektřiny ze slunečního záření (na jedné straně) a o možnosti ochrany jednotlivých subjektů jen v konkrétních případech cestou prokázání závěru, že je pro ně stanovený odvod likvidační a v důsledku toho působí v konkrétním případě protiústavně (na straně druhé). Nelze proto spravedlivě odkazovat stěžovatelku na to, že měla předvídat vyslovení právního názoru Ústavního soudu o možnosti ochrany práv prostřednictvím prokázání naplnění tzv. rdousícího efektu vždy jen v konkrétním případě.
Uvedený nesouhlas Ústavního soudu s odůvodněním Nejvyššího správního soudu však nic nemění na ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Stěžovatelce, která doručila správní žalobu dne 24. 1. 2012, tedy před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, nelze spravedlivě vyčítat, že na podporu závěru o tzv. rdousícím efektu v této správní žalobě konkrétně neargumentovala. Ústavní soud však musí připomenout a zdůraznit, že nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán dne 15. 5. 2012, avšak krajský soud rozhodl o správní žalobě až dne 24. 10. 2012. Stěžovatelka proto mohla v průběhu těchto více než pěti měsíců svoji konkrétní argumentaci o naplnění tzv. rdousícího efektu krajskému soudu předložit a umožnit mu, aby se s ní vypořádal. Namísto toho však byla stěžovatelka pasivní, nestřežila řádně svá práva (krajský soud přiléhavě uvedl v napadeném rozsudku, že námitky stěžovatelky byly vzneseny v obecné poloze a byly především namířeny proti platné právní úpravě). Stěžovatelka navíc sama na řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ve správní žalobě poukazovala a tvrdila, že o "této stížnosti zatím podle dostupných zdrojů nebylo rozhodnuto" (č. l. 7).
Ústavní soud proto musí - stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 3177/13 - poukázat na to, že si stěžovatelka pro ni významného řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byla vědoma a zjevně jej sledovala co do jeho výsledku. Nález v této věci byl pak publikován pod č. 220/2012 Sb. (na str. 3086), v částce 77, která byla rozeslána dne 29. 6. 2012 (nehledě na to, že již v květnu 2012 byl nález přístupný v otevřené aplikaci NALUS). Lze navíc dodat, že podobně argumentoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 1 Afs 90/2012 (bod 25) ve vztahu k podobné pasivitě tehdejšího stěžovatele, přičemž ústavní stížnost proti tehdejšímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1165/13.
Ústavní soud proto v souzené věci stěžovatelce nevytýká, že námitku o naplnění rdousícího efektu neuplatnila již před správními orgány, nýbrž kritizuje její procesní pasivitu v řízení před krajským soudem po vydání nálezu pléna ze dne 15. 5. 2012, nadto po dlouhé měsíce. Kromě toho stěžovatelčina argumentace o apriorní nemožnosti správního orgánu zabývat se argumentací hlediskem tzv. rdousícího efektu je poněkud zavádějící. Stěžovatelka totiž cituje jen ty části citovaného nálezu Ústavního soudu, které by mohly mít příznivý dopad na její věc (s. 5 ústavní stížnosti). Pomíjí ovšem skutečnost, že samotný Ústavní soud v tomto nálezu poukazoval na možnosti vznést tyto námitky před správními orgány (viz bod 89). Jak Ústavní soud uvedl například i v usnesení ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13 "stěžovatelka nedoložila, že by na ni "uvalení" odvodu ze slunečního záření doléhalo jako likvidační, stejně jako v potřebné míře konkrétnosti netvrdila, že právě v jejím (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě [taková tvrzení jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle §156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle §259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační].".
Ústavní soud konečně (stejně jako v usnesení ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3177/13) dodává, že na podstatě výše uvedených závěrů nic nemění ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, které bylo přijato až po vydání (nynější ústavní stížností) napadených rozhodnutí. Toto usnesení rozšířeného senátu uvedlo ve výroku: "I. Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. II. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu.". Podle usnesení rozšířeného senátu by proto měla být námitka likvidačních účinků solárního odvodu v individuálních případech uplatněna jen prostřednictvím institutu prominutí daně, k čemuž v nynějším případě stěžovatelky zjevně nedošlo (nyní napadená rozhodnutí vzešla z řízení o stížnosti na postup plátce daně a z na něj navazujícího řízení před správními soudy). Jinými slovy, vztáhl-li by Ústavní soud toto usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv (institut prominutí daně podle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu).
Ústavní soud tedy uzavírá, že v postupu Nejvyššího správního soudu, který na souzenou věc aplikoval podstatné závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, nelze spatřovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu