ECLI:CZ:US:2014:4.US.3207.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3207/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti prof. Ing. Ladislava Samka, DrSc., zastoupeného JUDr. Jaromírem Kovaříkem, advokátem se sídlem Chlumova 10, 130 85 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 22/2013-26 ze dne 31. 7. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 22/2012-117 ze dne 25. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 4. 12. 1948 postoupili stěžovatelovi rodiče smlouvou postupní dům č. p. X1 a související pozemky v dnešním katastrálním území Moraveč svému nejstaršímu synovi Josefovi. Současně byl syn Josef zavázán vyplatit svým třem mladším sourozencům, včetně stěžovatele, při dosažení jednomu z nich zletilosti každému částku 10.000,- Kčs. Na zajištění těchto částek bylo na postoupené nemovitosti vloženo zástavní právo. V současné době toto zástavní právo ve prospěch stěžovatele v katastru nemovitostí zapsáno není a stěžovatel má za to, že se tak stalo zřejmým omylem při vedení a obnově katastru ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon).
Katastrální úřad pro Vysočinu, katastrální pracoviště Pelhřimov, rozhodnutím ze dne 25. 7. 2008, č. j. OR-180/2004-304/45, stěžovatelově návrhu na opravu chyby nevyhověl (správní orgány se již stejným návrhem jednou zabývaly, a to v letech 2004 a 2005, kdy stěžovateli nevyhověly). Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně stěžovatelovo odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 31. 10. 2008, č. j. ZKI-O-164/689/2008, a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. Stěžovatel následně proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten ji ovšem neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 20. 2. 2012, č. j. 30 A 22/2012-86, ji zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2012, č. j. 1 As 66/2012-35, rozhodnutí krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud posléze v řízení pokračoval a vydal v záhlaví citovaný rozsudek, jímž žalobu opět zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že právní názor zastávaný Nejvyšším správním soudem na to, v čem spatřuje zřejmý omyl, je neúměrně restriktivní a není v souladu se samotným textem předmětného ustanovení katastrálního zákona, ani s důvodovou zprávou ke katastrálnímu zákonu a ani s účelem a smyslem zákona a se záměrem zákonodárce, který v samotném vyjádření textu ustanovení §8 katastrálního zákona sledoval. V této souvislosti stěžovatel poznamenal, že v dřívějším rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydaném v této věci dne 30. 5. 2007 je prezentován jiný výklad právního institutu zřejmý omyl, nacházejícího se v ustanovení §8 katastrálního zákona, než ten výklad, který později k tomuto právnímu institutu zaujal senát Nejvyššího správního soudu. Posléze Krajský soud v Brně již jen pasivně převzal nesprávný právní názor vyjádřený tímto senátem Nejvyšším správním soudem a doslovně opakoval texty jeho rozhodnutí. Stěžovatel zdůraznil, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona výslovně stanoví, že institutem opravy chyb v katastrálním operátu lze dosáhnout nejen opravy těch chyb, které vznikly při vedení katastru, ale i těch chyb, které vznikly při obnově katastru. Stěžovatel také uvedl, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou řízení. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí správních soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a velmi podrobně vypořádal.
Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že nenastaly předpoklady pro opravu chyby v katastru nemovitostí (tj. že nedošlo ke kumulativnímu naplnění podmínek nezbytných k provedení opravy katastrálním úřadem). Ústavní soud nemohl též přehlédnout roli setrvalé judikatury kasačního soudu stran výkladu a aplikace ustanovení §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Ústavní soud se k problematice institutu opravy chyb v katastru nemovitostí, a to právě ve vazbě na judikaturu Nejvyššího správního soudu, vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí, přičemž v jednom z posledních dal najevo, že "výkladu předmětného ustanovení zastávanému Nejvyšším správním soudem nelze z ústavního hlediska nic vytknout (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 879/11 ze dne 31. 3. 2011). Možnosti ústavního přezkumu jsou tímto vyčerpány, a ve zbytku tedy Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, se kterým se plně ztotožňuje" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1757/13 ze dne 8. 8. 2013, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz).
Zcela přiléhavě k nyní posuzovanému případu (situaci) se pak Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. II. ÚS 3130/13 ze dne 23. 10. 2013, v němž poukázal na to, že "[s]právní soudy nepochybily, pakliže poukázaly na to, že institut opravy chyb v katastru nemovitostí dle §8 katastrálního zákona se na právě posuzovaný případ nevztahuje a nelze jej použít, když chybu v katastru nemovitostí lze opravit pouze, pokud se stala v období od 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, do současnosti, neboť, jak podrobně osvětlil kasační soud, mezi historickými evidencemi a současným katastrem nemovitostí neexistuje potřebná kontinuita, jelikož v letech 1951 až 1964, kdy platil tzv. střední občanský zákoník, se nenabývalo vlastnických práv na základě tzv. intabulace, ale jen smlouvou, která mohla, ale nemusela být v pozemkových knihách evidována; dřívějších evidencí bylo použito pouze při zakládání evidence nemovitostí pro vyšetřování skutečného stavu vlastnických práv k nemovitostem, a proto je nelze považovat za součást katastrálního operátu evidence nemovitostí či nynějšího katastru nemovitostí. Z tohoto výkladu, jak jej uchopil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, dostatečně zřejmě vyplývá, proč nebylo lze chybu napravit v řízení zahájeném dle §8 katastrálního zákona." Ústavní soud na odůvodnění těchto svých rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Pokud jde o námitku týkající se nepřiměřené délky řízení (coby "jiného zásahu" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), je v této části návrh nepřípustný, protože stěžovatel zde nedoložil vyčerpání všech procesních prostředků, které mu právní řád nabízí k ochraně jeho práva. Jedná se především o postup dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn. Námitka tzv. odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení je již pravomocně skončeno, ani nemůže být důvodem pro zrušení meritorních rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu