ECLI:CZ:US:2014:4.US.3215.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3215/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Dagmar Ševčíkové a Milana Górala, obou zastoupených JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. 1 T 262/2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2012 č. j. 23 C 158/2011-100 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2013 č. j. 23 C 21/2012-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Z ústavní stížnosti, podání k odstranění vad návrhu a několika doplnění (naposledy Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2014 došlého "doplnění podkladů") vyplývá, že stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, práva na lidskou důstojnost, dobrou pověst a jméno, práva na rodinný a soukromý život a zásady nezávislosti a nestrannosti soudců. Zároveň stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud rozhodl nálezem o obnovení řízení vedeného pod sp. zn. 1 T 262/2009 Okresního soudu v Ostravě a o navrácení částky 64 062,- Kč, které uhradila stěžovatelka na nákladech civilního řízení.
Obsah ústavní stížnosti jakož i napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelům znám.
II.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k posouzení návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky k jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
III.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti napadenému trestnímu příkazu, Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Napadeným trestním příkazem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné W. X. P. Adhezní výrok svědčící stěžovatelům se z něj však nepodává. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé byli jako poškození řádně poučeni podle ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to včetně práva podle ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, avšak nárok na náhradu škody neuplatnili.
Vzhledem k tomu, že napadeným trestním příkazem bylo rozhodnuto pouze o vině a trestu obviněné W. X. P., ale nebylo jím rozhodnuto o právu stěžovatelů na náhradu škody, když toto právo stěžovateli nebylo ani uplatněno, nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o věcech stěžovatelů, resp. se nestali účastníky řízení, a nesvědčí jim tudíž postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Napadený trestní příkaz nabyl právní moci dne 26. 3. 2010 a ústavní stížnost byla doručena Ústavním soudu dne 21. 10. 2013. Vzhledem k tomu by i v případě, že by šlo osoby oprávněné podat ústavní stížnost, bylo nutné návrh posoudit jako opožděně podaný.
IV.
Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2012 č. j. 23 C 158/2011-100 posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku krajského soudu odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 3. 2013 č. j. 1 Co 239/2012-190 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 3. 2014 a ze spisového materiálu dále vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu též dovolání, o kterém nebylo dosud dovolacím soudem rozhodnuto.
Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, aby stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle posuzovaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy zároveň podala dovolání, o němž Nejvyšší soud dosud nerozhodl. I když tedy stěžovatelka nemůže vědět, zda její dovolání bude shledáno přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využila. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Ústavní stížnost podaná před rozhodnutím o dovolání je předčasná.
Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se vztahuje i k části návrhu směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2013 č. j. 23 C 21/2012-82. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 č. j. 1 Co 135/2013-108. Z doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 3. 2014 dále vyplývá, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu též dovolání, o kterém nebylo dosud dovolacím soudem rozhodnuto.
Pro úplnost je třeba dodat, že stížnost obou stěžovatelů nesměřuje proti pravomocným rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který jim občanský soudní řád poskytuje. V dané věci stěžovatelé pochybili také tím, že podali ústavní stížnost pouze proti rozhodnutím soudu prvního stupně. I z tohoto důvodu je ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě (jako soudu prvního stupně) nepřípustná.
V.
Ve vztahu k žádosti stěžovatelů o obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 1 T 262/2009 u Okresního soudu v Ostravě a navrácení částky 64 062,- Kč, kterou stěžovatelka uhradila na nákladech civilního řízení, Ústavní soud dospěl k závěru, že není k jeho projednání příslušný.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení, přičemž pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud proto nemůže rozhodnout o obnově řízení či o navrácení peněžní částky. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný někým zjevně neoprávněným, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj