ECLI:CZ:US:2014:4.US.3228.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3228/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky Evy Jeslínkové, právně zastoupené advokátem Mgr. Michalem Bernáškem, nám. Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. 7 VZV 20/2013 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2014 sp. zn. 3 Nt 25/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 0 Nt 376/2013 bylo stěžovatelce uloženo omezení podle §77a odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), spočívající v zákazu vycestovat do zahraničí. Stěžovatelka podala dne 9. 5. 2014 žádost o zrušení omezení, ovšem Vrchní státní zastupitelství v Praze její žádost zamítlo. Následně podaná stížnost byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta.
Výše uvedené omezení bylo stěžovatelce uloženo v souvislosti s jejím stíháním pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 a 2 písm. a) odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z.") ve spolupachatelství podle §23 tr. z.
Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutím vydaným ať již vrchním státním zastupitelstvím nebo vrchním soudem došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 14 odst. 1,2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka především v absenci nezbytnosti omezení, jakož i nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Usnesení orgánů státní moci nejsou řádně odůvodněna a je jimi porušován princip presumpce neviny. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že její práva mohou být v rámci trestního řízení omezena jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře, a to pro zajištění účelu trestního řízení. Při zvažování nezbytnosti využití omezení je třeba se zabývat především tím, nakolik reálná je hrozba, že obviněný v případě nevyužití tohoto zajišťovacího opatření odcestuje do ciziny a bude se tímto způsobem vyhýbat probíhajícímu trestnímu řízení. Orgány činné v trestním řízení nezkoumaly, zda důvody pro uložení omezujícího opatření nadále trvají. Prodlužování opatření zákazu vycestovat musí být náležitě odůvodněno. Stěžovatelka se trestnímu stíhání nikdy nevyhýbala a s orgány činnými v trestním řízení řádně spolupracovala. Stěžovatelka je nemajetná, žije z mateřské a sociálních dávek, do péče má svěřeny tři děti, navíc nemá cestovní pas, neumí mluvit žádným cizím jazykem. Při uplatnění ustálené judikatury ESLP je uložené omezení zákazu vycestovat do zahraničí zcela protiústavní.
Orgány činné v trestním řízení, které rozhodovaly o návrhu stěžovatelky, se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevypořádaly s jejími jednotlivými námitkami. K již jednou podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Ústavní soud zkoumal důvodnost opatření k okamžiku jeho vydání, nikoli k okamžiku rozhodování o jeho zrušení. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s argumentací příslušného státního zástupce o tom, že když je nemajetná, tak nemá důvod usilovat o zrušení zákazu vycestování. Stěžovatelka s ohledem na své umístění ve struktuře zločinného spolčení nemá k výnosům z trestné činnosti vymezené ve skutcích kladených jí za vinu a už vůbec k výnosům z ostatních skutků žádnou vazbu. Z ničeho nevyplývá, že by stěžovatelka před, ale ani po zahájení trestního stíhání, měla přístup k výnosům z trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení přitom nemají žádné indicie, že by se prostředky z trestné činnosti měly nacházet v zahraničí. Stěžovatelka se chce zrušením omezení pouze bránit proti trvání nezákonného omezení. Státní zástupce jí, podle náhledu stěžovatelky, nepřímo vyhrožuje vazbou v případě, že bude trvat na zrušení zmíněného opatření. Závěrem stěžovatelka konstatovala, že ke dni podání ústavní stížnosti bylo vyšetřování skončeno. Omezení bylo stěžovatelce uloženo z důvodu provedení nezbytných úkonů trestního řízení, pro jehož účel musela být stěžovatelka v dosahu orgánů činných v trestním řízení. V současné chvíli však důvody pro tento postup odpadají.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se Ústavní soud již v minulosti zabýval ve věci evidované pod sp. zn. III. ÚS 2768/13, přičemž na závěry uvedené v odmítavém usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2013 lze zcela odkázat. V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní setrvání na restriktivním přístupu jeho zasahování do průběhu trestního řízení. Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že její sociální situace nemůže být důvodem omezení jejího práva vycestovat do zahraničí, nicméně příslušný státní zástupce tento svůj argument použil v souvislosti s intenzitou, s jakou se stěžovatelka, navzdory tvrzenému záměru do zahraničí necestovat, svého práva domáhá. Za zcela zavádějící považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatelky týkající se pohrůžky vazbou, která představuje institut zasahující razantně do základních práv a svobod a její nařízení musí být vždy řádně odůvodněno tak, aby se ze strany státního orgánu nejednalo o svévoli. Aniž by chtěl Ústavní soud jakkoli předjímat postup orgánů činných v trestním řízení, je pro uvalení vazby typický spíše samotný počátek trestního řízení, kdy je kupříkladu zapotřebí zamezit dalšímu páchání trestné činnosti či ovlivňování svědků. Pokud má stěžovatelka na mysli ty případy, kdy může být na obviněného uvalena vazba z důvodu zajištění plynulosti trestního stíhání, musel by soud svůj postup náležitě odůvodnit. Za situace, kdy se stěžovatelka trestnímu stíhání nevyhýbá a dobrovolně se dostavuje k jednotlivým úkonům trestního řízení, musel by se soud s tímto jejím přístupem k trestnímu stíhání vypořádat, resp. musel by uvést skutečnosti, pro které se domnívá, že stěžovatelka svůj přístup k trestnímu řízení změní.
Je pravdou, že i přesto, že stěžovatelka nemá v úmyslu v nejbližší době vycestovat do zahraničí, představuje vydání napadeného opatření omezení jejích práv, nicméně toto nepovažuje Ústavní soud za natolik intenzivní, aby jím bylo lze, v tomto konkrétním případě, zasáhnout do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Co se týče způsobu a rozsahu odůvodnění napadených usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze, považuje je Ústavní soud s ohledem na rozsah omezení práv stěžovatelky, za ústavně konformní.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu