ECLI:CZ:US:2014:4.US.3256.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3256/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Tomáše Glose, zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 17/2011-58 ze dne 28. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2010 č. j. 9071/10-1100-500331, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Ústí nad Labem na daň z příjmu fyzických osob. Stěžovatel dále uvádí, že proti rozhodnutí Krajského soudu podal kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 194/2014-64 ze dne 14. 8. 2014 zamítnuta. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle návětí a petitu ústavní stížnosti nenapadá, pouze od jeho doručení odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byl stěžovatel podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinen vyčerpat, však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhl.
Ústavní soud přitom zvažoval, zda stěžovatel nechtěl svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, a zda tedy odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem. Z úvodní strany ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel za účastníka řízení označil výhradně Krajský soud v Ústí nad Labem a za vedlejšího účastníka Odvolací finanční ředitelství Brno. Z obsahu ústavní stížnosti pak vyplývá, že vůči rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel žádné konkrétní námitky neuplatnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vznáší pouze obecné námitky, podle nichž ve věci bylo provedeno nedostatečné dokazování a nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, v důsledku čehož je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné.
Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze a výlučně rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13, I. ÚS 1716/13, II. ÚS 723/13, II. ÚS 2361/13).
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj