ECLI:CZ:US:2014:4.US.3269.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3269/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti ČESKÉ KOMORY, z. s., se sídlem Břeclav, Mendlova 3, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Praha, Dlouhá 13, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 4. 2014 sp. zn. 7 C 320/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením o porušení základního práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem pro zmeškání okresní soud určil, že žalobce (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v rozsudku.
Porušení svých základních práv stěžovatel spatřoval v tom, že byl rozsudek pro zmeškání vydán, ačkoli podle jeho názoru vydán být neměl. Tvrdí dále, že o nařízeném jednání nevěděl, a proto se k němu nedostavil a nevěděl ani o existenci napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že se o jeho existenci dozvěděl až poté, co rozsudek nabyl právní moci, a nelze již podat řádný ani mimořádný opravný prostředek, je nucen podat ústavní stížnost. Ústavní stížnost opírá o ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle stěžovatele se v jeho případě jedná o mimořádnou situaci, ve které je dán veřejný zájem spočívající v tom, že napadený rozsudek se "dotknul dalších subjektů, tedy mládeže, jelikož objekt je využíván pro nekomerční účely". Dále uvádí, že objekt sice "nebyl v poslední době užíván na sto procent, jednalo se však o zásah vyšší moci, kdy objekt byl natolik poškozen, že by užívání ohrožovalo životy". Stěžovatel dále rozvádí své aktivity, které vynaložil za účelem získání investic potřebných k rekonstrukci objektu, aby doložil, že nesleduje vlastní zájem. Podle názoru stěžovatele by u určovací žaloby týkající se vlastnického práva kontumační rozsudek neměl mít místo.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání návrhu, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 část věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod je tedy její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V předmětné věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které mohlo být napadeno odvoláním, jež stěžovatel nepodal. V ústavní stížnosti pouze obecně namítá, že rozsudek nabyl právní moci, aniž by věděl o jeho existenci a aniž by se účastnil soudního jednání. Tuto námitku však nijak blíže neodůvodňuje a ostatně ani netvrdí, že by došlo k pochybení ze strany soudu. Stěžovatel pouze obecně uvádí, že "okolnosti doručování v tomto řízení byly velmi nestandardní", aniž by toto tvrzení jakkoli specifikoval. Z obsahu ústavní stížnosti ani nevyplývá, že by stěžovatel využil možnosti dané ustanovením §50d o. s. ř., tj. namítal neúčinnost doručení a podal odvolání (srov. sp. zn. I. ÚS 2438/13, IV. ÚS 1206/12).
Odkaz stěžovatele na existenci mimořádné situace ve smyslu veřejného zájmu, spočívajícího v tom, že objekt měl být využíván pro nekomerční účely, pokud ovšem by bylo možné jej vzhledem k jeho špatnému stavu vůbec používat, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat za naplnění podmínky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit ve výjimečných případech, zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. sp. zn. III. ÚS 16/96, Pl. ÚS 1/98), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (sp. zn. I. ÚS 89/94). Dále může jít o situaci mnoha obdobných případů, jejichž řešení by zabránilo dalším soudním sporům (sp. zn. I. ÚS 38/95), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu anebo dodržení mezinárodní smlouvy (srov. sp. zn. I. ÚS 322/96) či se objeví potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 467/98). O takový případ v projednávané věci nejde.
Ústavní soud ještě dodává, že pokud stěžovatel, jak uvádí v ústavní stížnosti, věnoval takovou péči o mládež a její možnost využít předmětný objekt, pak je zarážející, že nevěděl ani o předmětném řízení, ani o vydání rozsudku pro zmeškání.
Za tohoto stavu je třeba učinit závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a jeho ústavní stížnost je tak nepřípustná.
Pokud se stěžovatel dovolává rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05, třeba pro úplnost dodat, že závěry tohoto rozhodnutí nelze na danou věc použít, neboť v ní šlo o zcela odlišnou situaci, kdy stěžovatelka podala proti rozsudku o zmeškání odvolání. Další odkaz stěžovatele na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 323/97 není také případný, neboť tato věc se vůbec netýkala vydání rozsudku pro zmeškání. Jak Ústavní soud již výše konstatoval, stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti týkající se případných pochybení při doručování ve vztahu k právu na projednání věci v jeho přítomnosti.
Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj