ECLI:CZ:US:2014:4.US.3358.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3358/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Filipa Maláta, zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 7. 2013 č. j. 60 Co 264/2013-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a dále čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu její naléhavosti.
II.
Okresní osud v Kroměříži usnesením ze dne 29. 4. 2013 č. j. 17 C 145/2013-93 nařídil na základě návrhu věřitele (podávajícího odpůrčí žalobu; dále také "stěžovatel") předběžné opatření, kterým se žalované WACHAL, s. r. o. (dále také "dlužník") zakazuje převádět vlastnické právo, zatížit jakýmkoliv věcným právem, především zástavním právem nebo věcným břemenem, vůči v něm uvedeným nemovitostem (dále jen "nemovitosti"). Okresní soud dospěl k závěru, že je dána důvodná obava, že žalovaná nebude mít dostatek peněžních prostředků k úhradě částky 1 249 331,50 Kč, případně, že dalším převodem nemovitostí zásadním způsobem ztíží výkon rozhodnutí a dobytnost pohledávky jako takové, jakož i možnost využít pravomocného rozsudku o neúčinnosti právních úkonů, které jsou předmětem řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 23. 7. 2013 č. j. 60 Co 264/2013-161 usnesení soudu I. stupně změnil tak, že předmětný návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl. Odvolací soud zdůraznil, že podmínka pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva (zkrácení věřitele) prostřednictvím odpůrčí žaloby není splněna, jestliže lze k uspokojení věřitelovy (stěžovatelovy) vymahatelné pohledávky prokazatelně použít jiný majetek dlužníka (žalované); ke zkrácení stěžovatelovy pohledávky nedochází, jestliže žalovaná má navzdory odporovanému úkonu a případným dluhům majetek, který postačuje, aby se z něj stěžovatel uspokojil. V tomto směru odpůrčí žaloba postrádá jakákoliv tvrzení a označené i doložené důkazy. Samotná skutečnost převodu majetku společnosti REAL HOUSING, s. r. o. na žalovanou (osobu blízkou) bez označení a doložení důkazů, že společnost REAL HOUSING, s. r. o. jako dlužník nemá majetek, který postačuje, aby se z něj stěžovatel jako věřitel uspokojil, není pro účely úvah z hlediska předběžného opatření dostatečná a nelze považovat nárok stěžovatele ve věci samé za osvědčený. Odvolací soud proto uzavřel, že za situace, kdy stěžovatel neosvědčil, že žaloba o odporovatelném právním úkonu podle §42a o. z., ke které se návrh na nařízení předběžného opatření vztahuje, byla podána důvodně (v řízení o předmětné žalobě věřitel navrhl, aby bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního osudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 290/2012) a že by takové žalobě mohlo být vyhověno, nelze vyhovět ani návrhu na nařízení předběžného opatření.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a průběh řízení před soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhleji uvedl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci; připomněl usnesení (nikoli nález jak uvedl stěžovatel) Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 405/07, a v kontextu v něm uvedených podmínek ústavního přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření především zdůraznil, že napadené usnesení odvolacího soudu je projevem svévole. Stěžovatel v argumentaci poukázal na to, že krajský soud zamítl jeho návrh proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k majetkové (in-)dispozici společnosti REAL HOUSING, s. r. o., z níž by mohla být uspokojena pohledávka stěžovatele. Stěžovatel by prý musel prokazovat negativní skutečnost, což je judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, rozsudek sp. zn. 26 Cdo 732/98) striktně odmítnuto. Stěžovatel následně uzavřel s tím, že jednoznačně splnil povinnost tvrzení v tom, že napadeným právním úkonem došlo ke zkrácení věřitele a uvedl, že interpretace krajského soudu je přepjatě formalistická, neudržitelná a neakceptovatelně svévolná.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Ústavní soud současně ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost dílčích rozhodnutí civilních soudů přímo zasáhnout také jiná ústavně zaručená základní práva nebo svobody - když jinak řádnost civilního řízení posuzuje v jeho celku, tj. až po pravomocném skončení řízení - výjimečně, prostřednictvím tzv. omezeného testu ústavnosti přistupuje k přezkumu i takových rozhodnutí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Ústavní soud při aplikací uvedeného testu v právě souzené věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona; rozhodnutí přehledně a srozumitelně uvádí důvody, na nichž je založeno. Ústavní soud neshledal ani použití výkladu, jenž by trpěl ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Podle přesvědčení Ústavního soudu závěr krajského soudu nelze považovat za formalistický, neboť stručně, řádně a logicky vysvětlil důvody pro změnu rozhodnutí soudu prvostupňového. Odvolací soud uvedl konkrétní nedostatky a důkazní deficity odpůrčí žaloby, rámec a procesní postup v řízení o ní a navíc kriticky posoudil založení stěžovatelovy argumentace pouze na (tvrzených) okolnostech převodu (konkrétního) majetku společnosti REAL HOUSING, s. r. o. V této souvislosti nelze proto přisvědčit stěžovatelově argumentaci splněním povinnosti (břemene) tvrzení [povinnost (břemeno) důkazní ani nezmiňuje], kterou opírá pouze o to, že napadeným právním úkonem došlo ke zkrácení věřitele. Koneckonců samotná stěžovatelem uváděná judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2341/2009) připomíná, že "důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí". Stěžovatel však v odpůrčí žalobě nic takového, tj. relevantní tvrzení, označené i doložené důkazy, neuvedl. Za této situace však nelze za přiléhavou a věcnou považovat ani jeho argumentaci, že se tzv. negativní tvrzení v občanském soudním řízení neprokazují. Ústavní soud musí v tomto směru připomenout (a to také v kontextu stěžovatelem uváděné judikatury), že povinnost důkazního břemene ve vztahu k určité skutečnosti se nevztahuje na toho účastníka řízení, který tvrdí, že se ho taková skutečnost netýká; pokud však jiný účastník toto tvrzení popírá, důkazní břemeno nese sám.
Ústavní soud proto i v právě souzené věci zdůrazňuje, že pouhá a navíc nepřiléhavá polemika stěžovatele se závěry zastávanými odvolacím soudem nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Z pohledu odvolacím soudem uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako lichá.
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit jej do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež z povahy věci především krajský soud již přesvědčivě popřel; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně (a dále) připomínal podstatnou argumentaci civilního soudu, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud v dané věci neshledal porušení základních práv stěžovatele ani důvody pro její přednostní projednání.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu