ECLI:CZ:US:2014:4.US.3378.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3378/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Heřmánka, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 246/2014-54 ze dne 5. srpna 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 7/2014-32 ze dne 8. dubna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho ústavních práv zaručených čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jeho v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 30.000,-Kč s příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 243/2010 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů se v jeho věci dopustily libovůle, když dle přesvědčení stěžovatele nerespektovaly právní názor Nejvyššího soudu již dříve prezentovaný v jeho rozhodnutích, dle kterého nepřiznat zadostiučinění v penězích v případě zjištění ničím neodůvodněných průtahů lze jen zcela výjímečně. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. dubna 2011, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dále stěžovatel namítá, že pokud odvolací soud klade stěžovateli k tíži to, že nevyvíjel procesní aktivitu, která by směřovala k urychlenému projednání věci, a to zejména v období, kdy byl soud nečinný, a mimo jiné i z toho dovozuje, že stěžovateli tak nevznikl nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, postupuje Městský soud v Praze dle přesvědčení stěžovatele v rozporu s již dříve vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu, který uvedl, že "odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil". Jak pak dále podle stěžovatele uvedl Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. září 2011, "ESLP vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné". Pokud soud prvého stupně i soud odvolací zřejmě považují domněnku o vzniklé morální újmě stěžovateli za vyvrácenou tím, že stěžovatel "nevyvíjel procesní aktivitu, která by směřovala k urychlenému projednání věci, a to zejména v období, kdy byl soud nečinný", a dále pro důvody, pro které byl stěžovateli zbrojní průkaz odebrán, z čehož dovozují, že význam řízení, v němž došlo k průtahům, byl tudíž pro stěžovatele nízký a penězi odškodnitelná morální újma mu tudíž nevznikla, pak nepostupují dle přesvědčení stěžovatele správně. Stěžovateli nelze podle ústavní stížnosti přičítat k tíži, že se sám nesnažil odstranit soudem způsobené průtahy v řízení, a je-li tak soudem činěno, jedná se dle názoru stěžovatele o porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces.
Konečně stěžovatel též namítá, že jsou-li stěžovateli dále přičteny k tíži (a dokonce tím i zdůvodněno neposkytnutí zadostiučinění v penězích) důvody, pro které mu byl zbrojní průkaz odebrán, jedná se dle názoru stěžovatele fakticky o porušení zásady ne bis in idem (byť si dle ústavní stížnosti je stěžovatel vědom toho, že mu není ukládán další trest, ale subjektivně nemůže jinak než vnímat odmítnutí poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích s odkazem na jeho předešlé nezákonné jednání jako další sankci za toto jednání vedle sankce již po právu mu uložené trestním soudem), což opět považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami stěžovatele, které stěžovatel zčásti opakuje též v ústavní stížnosti. Nevyhovění žalobou uplatněnému nároku na peněžitou náhradu nemajetkové újmy způsobenou nesprávným úředním postupem (průtahy v řízení) v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 243/2010 založily obecné soudy na závěrech, že význam řízení, v němž došlo ke zjištěným průtahům, pro žalobce nebyl nijak vysoký a že jestliže byl žalobce pravomocně odsouzen pro trestný čin, na jehož základě bylo vyvoláno řízení, v němž byl shledán nesprávný úřední postup, pak podle obecných soudů z hlediska obecné představy spravedlnosti není důvodu pro přiznání odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v penězích, nýbrž zcela postačujícím odškodněním je konstatování porušení tohoto práva. Ústavní soud těmto závěrům nemá z hlediska ústavnosti co vytknout a na v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování tak především odkazuje.
K námitce stěžovatele o libovůli obecných soudů, ke které mělo dojít nerespektováním právního názoru Nejvyššího soudu o tom, že nepřiznat zadostiučinění v penězích v případě zjištění ničím neodůvodněných průtahů lze jen zcela výjimečně, majícím mít oporu mj. ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. dubna 2011, Ústavní soud konstatuje, že takovýto závěr, jak jej uvádí stěžovatel, v citovaném stanovisku uveden není a ani z tohoto stanoviska podle náhledu Ústavního soudu nevyplývá.
Pokud jde o námitku o nemožnosti přičítání k tíži účastníka řízení toho, že tento účastník nevyužil dostupné prostředky k odstranění průtahů v řízení, a souvisejícím odkazům stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konstatuje Ústavní soud, že nevyužitím těchto prostředků ze strany stěžovatele bylo argumentováno v jiné souvislosti, a to ve vztahu k tomu, zda řízení, v němž došlo k průtahům, bylo pro stěžovatele zásadního významu s tím, že nevyužití těchto prostředků a z tohoto pohledu zevrubněji popsané pasivní počínání stěžovatele svědčí podle odvolacího soudu o tom, že toto řízení pro stěžovatele zásadní význam nemělo. Tento závěr je též podrobně odůvodněn a Ústavní soud mu nemá co vytknout. Dále Ústavní soud upozorňuje, že závěr o tom, že řízení, v němž došlo k průtahům, nemělo pro stěžovatele zásadní význam, obecné soudy opřely nejen o tuto, ale též další argumentaci. Stěžovatel navíc ani v řízení před obecnými soudy, ani v řízení před Ústavním soudem, žádné konkrétní skutečnosti, pro které by předmětné řízení bylo pro něho významným, netvrdil.
Stran stěžovatelem namítaného porušení zásady ne bis in idem tím, že stěžovateli měly být přičteny k tíži důvody, pro které mu byl odebrán zbrojní průkaz, zdůrazňuje předně Ústavní soud, a stěžovatel je si toho dle textu ústavní stížnosti vědom, že v řízení, jehož výsledek stěžovatel napadl ústavní stížností, nebyl stěžovateli uložen další trest. Předmětné okolnosti odebrání zbrojního průkazu stěžovateli obecné soudy zohlednily z hlediska posouzení, jaké odškodnění by mělo být v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, přičemž i v důsledku tohoto posouzení nepřiznaly stěžovateli právo na finanční odškodnění. Tomuto postupu však nemá Ústavní soud ze své pozice opět co vytknout.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu