ECLI:CZ:US:2014:4.US.3459.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3459/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Jitky Votavové, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II, 1718/8, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 12. 2011 č. j. 110 EC 367/2011-357 [správně č. j. 110 EC 367/2011-35] a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 4. 2012 č. j. 26 EXE 1541/2011-14 [správně č.j. 26 EXE 1541/2012-14], spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 19. 8. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení 1) rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 12. 2011 č. j. 110 EC 367/2011-35, 2) usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 4. 2012 č. j. 26 EXE 1541/2012-14, 3) platebního rozkazu vydaného Okresním soudem Rakovník ze dne 7. 5. 2010 č. j. 4 EC 98/2010-39, 4) usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 5. 2010 č. j. 4 EC 98/2010-44, 5) usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 4. 2012 č. j. 26 EXE 1660/2012-9. Zároveň stěžovatelka žádá odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. O ústavní stížnosti proti rozhodnutí pod bodem 3 až 5 rozhodl Ústavní soud tak, že ústavní stížnost v rozsahu brojícím proti těmto rozhodnutím odmítl usnesením ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2542/13, dílem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (výrok I). Výrokem II. rozhodl tak, že řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutím pod bodem 1 a 2 spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti vyloučil k samostatnému řízení - toto řízení je vedeno pod sp. zn. IV. 3459/13. Argumentaci stěžovatelky je možno shrnout do teze, že žádná z citovaných rozhodnutí ji nikdy nebyla fyzicky doručena, neboť jí bylo podle jejího názoru doručováno nesprávně na adresu jejího trvalého pobytu, tedy na adresu sídla ohlašovny, přičemž jí ani nebyl ustanoven opatrovník ve smyslu §29 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"). V ústavní stížnosti - její relevantní části - pak stěžovatelka na podporu své argumentace odkazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13. Stěžovatelka má přitom za to, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo porušeno zejména její základní subjektivní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K argumentaci stěžovatelky pak Ústavní soud uvádí zejména následující:
Předně je třeba argumentačně vycházet ze stavu, kdy soudy o věci stěžovatelky rozhodovaly (resp. kdy ji doručovaly; nutno poznamenat, že řízení, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla podle databáze infosoud.justice.cz zahájena 6. 8. 2011, resp. 26. 3.2012) - tedy zda aplikovaly občanský soudní řád ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. či nikoliv. Občanský soudní řád (konkrétně jeho ust. §46 odst. 6 ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.) dával osobě možnost - řečeno schematicky - prokázat, že se v místě doručování nezdržovala. Od účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. taková možnost již dána není (proto například na danou věc nelze bez dalšího vztahovat závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 2477/12). Judikatura Ústavního soudu přitom zjevně vychází z předpokladu - srovnej k tomu právě stěžovatelkou shora citované nálezy - že není samo o sobě neústavní, je-li místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny. Pouze pro to musí být splněny zákonem stanovené podmínky (sama fikce při doručovaní - stěžovatelka přitom v tomto ohledu směšuje ve své argumentaci několikeré chápání fikce - jistě protiústavní také není).
Nad rámec toho budiž ještě okrajově zmíněno, že bude-li stěžovatelka i nadále setrvávat na stanovisku, že v její věci při doručování nebylo postupováno správně, může využít mechanismu, jenž je zakotven v §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Konečně nelze přehlížet - což je možno dovodit i z narativní části usnesení sp. zn. II. ÚS 2542/13 - že stěžovatelka minimálně od roku 2010 měla povědomost, že existují řízení, v nichž vystupuje jako povinná. Bylo tedy na ní, aby si zajistila adekvátní komunikační kanál se soudy, úřady atp. Naznačuje-li stěžovatelka, že podle jejího názoru došlo k chybám i během správního řízení týkajícího se změny místa jejího trvalého pobytu, měla v tomto ohledu podniknout náležité kroky v rámci takového správního řízení.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh s ústavní stížností spojený sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu