ECLI:CZ:US:2014:4.US.3468.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3468/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Marcely Janákové, zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, a Rudolfa Kordy, zastoupeného Ing. Mgr. Jaroslavem Kuželem, advokátem se sídlem Šafaříkova 161, Jičín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 473/2013-1217 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2012 č. j. 25 Co 295/2012-1132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení obou v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále také k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 22. 12. 2011 č. j. 7 C 127/99-1024 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2012 č. j. 7 C 127/99-1030) rozhodl o žalobě stěžovatelů na určení vlastnictví tak, že určil, že Frantiska Kordová (zemřelá 16. 1. 1971) a Rudolf Korda (zemřelý 22. 10. 1979) byli ke dni 16. 1. 1971 spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) ve výrokové části určených pozemků (dále jen "nemovitosti").
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 8. 2012 č. j. 25 Co 295/2012-1132 rozsudek okresního soudu (v uvedeném znění) změnil tak, že výše uvedenou žalobu stěžovatelů na určení zamítl a konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy. Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovými závěry okresního soudu a s hodnocením jím provedeného dokazování, avšak jeho právní závěry nepovažuje za správné, neboť na rozdíl od tohoto soudu vychází z právního závěru, že pokud se žalobce nebo jeho právní předchůdci mohli domáhat vydání věci v restitučním řízení, nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva svého předchůdce (který pozbyl věci za podmínek uvedených v restitučních předpisech) ke dni jeho úmrtí. Odvolací soud v této souvislosti vysvětlil odklon od právního názoru vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozhodnutí (usnesení ze dne 14. 11. 2008 č. j. 25 Co 238/2008-788), když připomněl sjednocující rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 154/2006, jež se týkalo právě uvedeného a již prosazeného a ustáleného právního názoru.
Odvolací soud za základní okolnost v souzené věci považoval to, že v případě, že nemovitosti byly odňaty právním předchůdcům stěžovatelů v roce 1958, stalo se tak způsobem a v období, na které se restituční předpisy zjevně vztahují, pak nárok na obnovení vlastnického práva je možné uplatnit pouze podle restitučních předpisů, o což ostatně původní žalobkyně a právní předchůdkyně stěžovatelů usilovala. Odvolací soud dovozoval, že v souzené věci není přípustné smysl a účel restitučního zákonodárství obcházet postupem podle obecných předpisů občanskoprávních. Krajský soud se podrobně zabýval jednotlivými judikaturními výjimkami (Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, které se váží na naplnění konkrétních předpokladů: když věc nevykazuje znaky věci restituční, bylo respektováno vlastnictví žalobců a jejich právních předchůdců (tj. v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku muselo jejich vlastnické právo být nejen zaneseno v evidenci nemovitostí, ale nesmělo být zpochybňováno ze strany státu) a konečně když u právních předchůdců žalobců byla dobrá víra, že jsou vlastníky sporných pozemků. Odvolací soud následně po podrobné analýze dovodil, že na souzenou věc žádná z těchto výjimek nedopadá a určovací žaloba tak nemohla obstát.
Krajský soud také poukázal na skutečnost, že za této situace by již nebylo ani třeba zabývat se tvrzením stěžovatelů, že kupní smlouva ze dne 18. 12. 1958 (dále jen "kupní smlouva") uzavřena vůbec nebyla, případně že je neplatná, neboť by to nic nezměnilo na jeho rozhodnutí ve věci samé; přesto však uvedl, že sdílí názor okresního soudu, že kupní smlouva uzavřena byla, ale za správné nepovažuje jeho závěry o její neplatnosti z důvodu tísně či nedostatku schválení tehdejším okresním národním výborem.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 473/2013-1217 dovolání stěžovatelů zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud konstatoval, že dovolání je sice přípustné, avšak není důvodné, neboť nelze mít přesvědčivě za to, že by v souzené věci byly stěžovateli doloženy dovolací důvody (tj. postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vycházení odvolacího soudu ze skutkových zjištění, které by podle obsahu spisu neměly oporu v provedeném dokazování, a ani spočívání rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci).
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti (která se obsahově v podstatném shoduje s argumentací v dovolání) obsáhle připomněli věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, poukázali na to, že dovolací soud se nevypořádal se specifickou argumentací dovolání založenou na zvláštních okolnostech případu, na něž také dopadá speciální judikatura Ústavního soudu a jeho samotného; rozsudek odvolacího soudu řádně nepřezkoumal a jeho rozhodnutí je ryze formalistické. Odvolací soud a také soud dovolací se prý řádně nezabývaly otázkou případné existence restitučního nároku. Stěžovatelé vyslovili nesouhlas se závěry obou soudů týkajícími se kupní smlouvy; uvedli, že oba soudy rozhodly svévolně, nevypořádaly se s argumentací stěžovatelů a odepřely jim tak spravedlnost a soudní ochranu. Tímto postupem soudů, když stěžovatelé zvlášť uvedli nesouhlas s interpretací a aplikací judikatury obou soudů, byl podle jejich názoru porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zmařeno jejich legitimní očekávání, a to zvláště za situace, kdy se brání proti zásahu do pokojného stavu vlastnických práv z roku 1997, čímž je zachován preventivní charakter podané určovací žaloby.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu je nutno rozeznávat jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelům namítanému porušení práva podle čl. 36 Listiny - odkázat na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu. Ústavně zaručené právo na spravedlivý (řádný) proces znamená zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. K porušení tohoto práva dojde např. tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, tedy by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitae), případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný nebo by stěžovatelé nemohli adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatelů vyloučeno ani omezeno. Ústavní soud zdůrazňuje, že odvolací i dovolací soud se předmětnou žalobou a použitými opravnými prostředky řádně zabývaly.
Ústavní soud zároveň poukazuje na velmi podrobnou a analytickou argumentaci Krajského soudu v Hradci Králové, v níž se mimo jiné náležitě věnoval otázkám výše připomenutým v části II., tj. odklonu od právního názoru vyjádřeného v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí, judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu, když na základě jejího rozboru dovodil, proč nemohla určovací žaloba v souzené věci obstát. Ústavní soud připomíná, že s argumentací založenou na konkrétních okolnostech případu se řádně vypořádal již odvolací soud a z jeho odůvodnění naprosto jednoznačně vyplývá, že na souzenou věc žádná z jednotlivých judikaturních výjimek (ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05), obsažených ve stěžovateli uváděných rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nedopadá. Ústavní soud proto ani nemá k tomuto posouzení věci odvolacím soudem důvod cokoliv dodávat, neboť v tomto směru jsou jeho závěry přesvědčivé.
Ústavní soud dále - s ohledem na tvrzení stěžovatelů, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je ryze formalistické - konstatuje, že z jeho odůvodnění (zahrnujícího odkazy na příslušnou a již vícekrát připomínanou právní úpravu a judikaturu, kterou měl na zřeteli také odvolací soud) nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu řádné nepřezkoumal. Ústavní soud se také nedomnívá, že by dovolací soud měl podrobnou a přiléhavou argumentaci odvolacího soudu opakovat; pokud by se tím snad mělo dosáhnout zvýšení jejího účinku, byl by tento účel jen optický a z hlediska argumentačního nadbytečný. Ostatně pokud dovolací soud chtěl vyslovit vlastní právní hodnocení významu kupní smlouvy z hlediska skutečnosti, která pro posouzení merita věci není právně významná, tak to učinil.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) navíc není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny, Ústavní soud konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu daného ustanovení nespadá (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu