ECLI:CZ:US:2014:4.US.3545.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3545/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Marcely Petrošové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Břeclav, se sídlem U Tržiště 9, Břeclav, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 9. 2013 č. j. 42 EXE 118/2013-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byl změněn stěžovatelkou vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 8. 2013 č. j. 160 EX 8129/12-53 pro 34 823,80 Kč tak, že povinnému se ukládá povinnost zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.
Soud rozhodnutí odůvodnil tím, že povinný uhradil pohledávku oprávněného dne 25. 4. 2013, a to v plném rozsahu přímo na účet oprávněného, tedy sice po nařízení exekuce, avšak před jejím vynuceným provedením. Je tedy zřejmé, že k úhradě povinným došlo mimo exekuční řízení a hodnota vymoženého plnění soudní exekutorkou je tak nulová. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že postupoval ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007, podle nějž by odměna exekutora neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti. Soudní exekutorka však v tomto případě exekuci fakticky neprováděla, jelikož poté, co vydala dva exekuční příkazy, které doručila dne 28. 3. 2013 povinnému spolu s usnesením o nařízení exekuce, rozeslala již pouze několik žádostí o součinnost a poté obdržela návrh oprávněného na zastavení exekuce z důvodu úhrady dlužné částky na jeho účet.
Stěžovatelka polemizuje s uvedeným názorem a namítá, že o plnění mimo rámec exekučního řízení jde pouze v případě, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl. V projednávané věci povinný plnil sice mimo rámec exekučních nástrojů, avšak pod jejich tlakem, a byl proto povinen zaplatit objektivně předvídatelné náklady spojené se zanedbáním povinnosti. Na tom nic nemění ani skutečnost, že bylo plněno přímo oprávněnému a nikoliv na účet exekutorky. Míra dobrovolnosti plnění mohla být event. zohledněna stanovením odměny ve výši 50 %, jak to předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud vyšel z právního názoru vysloveného v nálezech sp. zn. II. ÚS 1038/08 a Pl. ÚS 8/06, a to ve smyslu požadavku reflexe skutečnosti, zda povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně uhradil přímo oprávněnému. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí civilního soudu mělo charakter extrémního vybočení s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci neshledal. Řádně odůvodněným závěrům okresního soudu, který shledal v projednávané věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu za adekvátní přiznat stěžovatelce náklady exekučního řízení pouze ve shora uvedené částce, není z ústavního hlediska co vytknout (srov. rovněž sp. zn. II. ÚS 3092/09).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu