ECLI:CZ:US:2014:4.US.3742.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3742/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Hradec Králové 2, Gočárova třída 504, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2012 č. j. 3 T 109/2012-293, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 10 To 57/2013-318 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 4 Tdo 692/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým byl uznán vinným za přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku, jakož i označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, a dále aby zrušil označené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestněprávní odpovědnost za přečin nadržování byla založena na nesprávném procesním postavení stěžovatele v souvislosti s vysvětlením podle §158 odst. 6 trestního řádu, podaným dne 8. 2. 2012 u Generální inspekce bezpečnostních sborů. Podle názoru stěžovatele došlo při sepisování úředního záznamu o tomto vysvětlení a od toho se odvíjejícího zákonného poučení stěžovatele k porušení zákona v jeho neprospěch.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv došlo také tím, že odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele a následně Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání. Oběma těmto soudům stěžovatel vytýká to, že se nezabývaly argumentací stěžovatele v podaném odvolání, resp. dovolání.
Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí, "jakož i další na ně navazující rozhodnutí", která ovšem blíže nespecifikuje.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen a nemůže tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem těchto soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
Podstatu stěžovatelových námitek lze spatřovat v tom, že policejní orgán, tj. Generální inspekce bezpečnostních sborů, při vysvětlení, které stěžovatel podával podle §158 odst. 6 trestního řádu dne 8. 2. 2012, do úředního záznamu neuvedl, v jakém procesním postavení stěžovatel toto vysvětlení podával. Z toho stěžovatel vyvozuje, že pak nebylo možné stanovit poučení o trestněprávní odpovědnosti takové osoby podávající vysvětlení (v tomto případě o odpovědnosti za přečin nadržování podle §366 trestního zákoníku).
Stejnou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v rámci trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, a to jak v odvolání podávaném proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi, tak v dovolání podávaném proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že se trestní soudy (tj. odvolací a dovolací soud) touto argumentací nezabývaly. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel se při podání vysvětlení nenacházel v postavení podezřelého. Dovolací soud se pak s uvedenou argumentací vypořádal podrobněji a správně zdůraznil mj. to, že stěžovatel nikdy (tj. v době podávání vysvětlení, ale ani poté) nebyl stíhán za spolupachatelství či účastenství na činu, ke kterému podával vysvětlení, takže podáním pravdivého vysvětlení si nemohl přivodit nebezpečí trestního stíhání.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že právní závěry učiněné trestními soudy jsou v posuzované věci v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními a podložené ústavně konformním způsobem. Postup soudů nepředstavuje ani soudní libovůli ani zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy se dostatečně a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami i návrhy stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí trestních soudů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu