ECLI:CZ:US:2014:4.US.3886.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3886/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2012 č. j. 18 T 134/2012-251, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 8 To 529/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 č. j. 8 Tdo 638/2013-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě, kterým byl uznán vinným pro zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a za přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, jakož i označené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výše uvedenému rozsudku, a dále aby zrušil označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a), b), d) a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá to, že trestní soudy nepřezkoumatelným způsobem rozhodly o sankci za spáchání uvedeného trestného činu (která byla uložena v podobě úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále v podobě ústavní formy sexuologického ochranného léčení), konkrétně že nevyjasnily to, zda řádně aplikovaly ustanovení §40 trestního zákoníku, které zohledňuje stav zmenšené příčetnosti pachatele v době spáchání činu.
Druhá námitka stěžovatele je založena na tom, že podle jeho názoru je účasten na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to ve smyslu čl. II rozhodnutí prezidenta republiky, publikovaného pod č. 1/2013 Sb. Stěžovatel brojí proti tomu, že soudy toto ustanovení interpretovaly odlišným způsobem, pro stěžovatele nepříznivějším, na základě kterého odmítly zastavit trestní stíhání z důvodu amnestie.
Konečně třetí námitka stěžovatele směřuje proti tomu, že v průběhu trestního řízení došlo ke změně v popisu obvinění, které bylo proti stěžovateli vzneseno, konkrétně že popis stíhaného skutku v obžalobě a následně i v rozsudku soudu prvního stupně byl odlišný od toho, jak byl skutek popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel v důsledku toho žádal o opětovný výslech nezletilé poškozené, což ale nalézací soud odmítl a u hlavního líčení pouze přečetl její výpověď.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s tou, kterou používal v rámci své obhajoby již v průběhu trestního řízení, primárně v podaném odvolání a dovolání. Trestní soudy se ve svých rozhodnutích s touto argumentací dostatečně vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy ostatních soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího do rozhodování těchto soudů zasahovat. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti údajně nepřezkoumatelnému rozhodování trestních soudů o sankci za spáchaný trestný čin, konkrétně o zohlednění ustanovení §40 trestního zákoníku, je třeba její podstatu spatřovat v nesouhlasu stěžovatele s uloženou sankcí. K tomu Ústavní soud předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanoveny §37 a násl. trestního zákoníku, které však v projednávaném případě neshledal.
Rozhodnutí soudu nalézacího o sankci za spáchané trestné činy je v podstatných směrech řádně odůvodněno a uloženou sankci nelze pokládat za překvapivou. Odvolací soud se skutečně dopustil určitého pochybení, když v odůvodnění svého rozhodnutí nerozlišil mezi ustanovením §40 odst. 1 trestního zákoníku, které je třeba zásadně obligatorně aplikovat v případech, kdy pachatel čin spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti, a ustanovením §40 odst. 2 trestního zákoníku, které upravuje fakultativní postup vůči zmenšeně příčetnému pachateli. Toto pochybení však jednak vysvětlil ve svém rozhodnutí soud dovolací a jednak je nelze považovat za tak závažné, že by znemožňovalo pochopení a přezkoumání rozhodnutí soudu.
Přesvědčení stěžovatele, že byl účasten amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013, považuje Ústavní soud za zcela nedůvodné. Z čistě gramatického hlediska lze sice text obsažený v čl. II rozhodnutí prezidenta skutečně vyložit dvěma způsoby, avšak stěžovatel se mýlí, když tvrdí, že by v takovém případě měl být zvolen výklad pro něj příznivější, a to na základě zásady in dubio pro reo. Tato zásada se totiž aplikuje toliko při pochybnostech skutkových, zatímco při pochybnostech právních (tedy i v tomto případě) se uplatňuje princip iura novit curia (soud zná právo).
Soudy tedy byly povinny zmíněné ustanovení vyložit i za použití jiných interpretačních metod. Správně přitom použily výklad teleologický, sledující účel normy. V daném případě není nijak složité vysledovat, že účelem mělo být ukončení déletrvajících trestních řízení. Výklad prosazovaný stěžovatelem by předpokládal, že tvůrce normy postrádal byť jen základní schopnosti racionality, neboť by z něj vyplýval absurdní závěr, že pokračovat budou výhradně trestní řízení vedená proti uprchlému a trvající déle než osm let. Podobný výklad musí Ústavní soud jednoznačně odmítnout.
Ani námitce stěžovatele směřující vůči změnám v popisu stíhaného skutku nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z ústavněprávního hlediska je podstatná především ta skutečnost, že stěžovateli bylo nejméně v obecné rovině známo, co je předmětem trestního stíhání, resp. jaké konkrétní jednání je mu kladeno za vinu. V dané věci (jak ostatně správně konstatoval již soud odvolací i soud dovolací) byl popis skutku v obžalobě v porovnání s tím, jak byl skutek vymezen v usnesení o zahájení trestního stíhání, pouze upřesněn ve vztahu ke způsobenému následku a v některých podrobnostech týkajících se popisu sexuálních praktik, a to na základě výsledků dokazování provedeného v přípravném řízení. Totožnost skutku tedy byla jednoznačně zachována. Stěžovatel přitom nebyl žádným podstatným způsobem zkrácen na svém právu obhajoby, protože upřesnění popisu skutku, které je uskutečněno na základě určitých provedených důkazů, nezakládá právní nárok některé strany trestního řízení na opakování stejných důkazů, zvláště když oním důkazem má být (opakovaný) výslech nezletilé poškozené.
Jelikož Ústavní soud namítané porušení ústavně garantovaných práv neshledal, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu