ECLI:CZ:US:2014:4.US.394.12.1
sp. zn. IV. ÚS 394/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky M. P., zastoupené Dr. Karlem Rohrem, advokátem se sídlem Sladkovského 486, Pardubice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1253/2011-3001 ze dne 26. 10. 2011, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 392/2010-2828 ze dne 24. 2. 2011 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 9 T 118/2005-2606 ze dne 27. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 2. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 T 118/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem okresního soudu č. j. 9 T 118/2005-2606 ze dne 27. 4. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 9 To 392/2010-2828 ze dne 24. 2. 2011, uznána vinnou pokračujícím trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a zákazu podnikání ze živnostenského zákona na dobu šesti let. Stěžovatelka byla rovněž zavázána k úhradě škody poškozeným, a to dílem sama, dílem společně a nerozdílně se spoluobžalovaným V. Z. a dílem společně a nerozdílně se spoluobžalovanými V. Z. a M. Š. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 1253/2011-3001 ze dne 26. 10. 2011 jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítala, že v řízení před obecnými soudy došlo k neodůvodněnému upřednostňování strany obžaloby a tím i k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Zatímco svědci, jejichž výslech navrhla obžaloba, byli vyslýcháni v neúměrně vysokém počtu, svědci, jejichž výslech navrhla stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení a kteří by nepochybně byli bývali vyvrátili zásadní body vzneseného obvinění, soudem vyslechnuti nebyli. Z rozhodnutí krajského soudu přitom nejsou patrné důvody, které jej k odmítnutí těchto důkazních návrhů vedly. V řízení rovněž, a to zejména před soudem prvního stupně, docházelo k neodůvodněným průtahům, čímž byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny. Uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v řízení nemajícím charakter spravedlivého procesu pak došlo i k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu rodičovství a rodiny ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny. Obecné soudy při svém rozhodování nijak nezohlednily vážnou vrozenou a nevyléčitelnou chorobu mladšího syna stěžovatelky, ani skutečnost, že i starší syn v nepřítomnosti matky citově velice strádá. Sama stěžovatelka pak trpí vážnými psychickými problémy, které byly dále umocněny délkou soudního řízení. Stěžovatelka ze všech těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti v prvé řadě námitku, že krajský soud neprovedl obhajobou navržené výslechy svědků a tento svůj postup nijak nezdůvodnil. Z obsahu spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v doplnění svého odvolání, které bylo krajskému soudu doručeno dne 25. 1. 2011, uvedla, že o absenci jejího podvodného úmyslu svědčí fakt, že nejméně dvě osoby, a to JUDr. Daniel Thonat a Petr Ondrič, v minulosti půjčku obdrželi. S ohledem na značný časový odstup nebyla stěžovatelka schopna uvést všechny podrobnosti, proto navrhla, aby soud v případě pochybností tyto svědky vyslechl.
Ústavní soud zastává ve vztahu k případům tzv. opomenutých důkazů názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno. Je pravdou, že se krajský soud k předmětnému důkaznímu návrhu adresně nevyjádřil, nicméně tak učinil Nejvyšší soud, který se otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu ze strany stěžovatelky podrobně zabýval. Nejvyšší soud v této souvislosti mimo jiné konstatoval, že podvodný úmysl stěžovatelky nemůže vyvrátit ani námitka, že někteří jiní žadatelé půjčku skutečně dostali, neboť předmětem trestního stíhání je posouzení jednání stěžovatelky ve vztahu k poškozeným uvedeným ve výroku o vině rozsudku krajského soudu.
Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatelkou navržené důkazy neměly relevantní souvislost s předmětem řízení, resp. skutečnosti, k jejichž prokázání měl být důkaz proveden, neměly na otázku viny stěžovatelky žádný vliv. V tomto ohledu tedy Ústavní soud na straně obecných soudů žádné pochybení neshledal.
Podstatou další námitky byla existence průtahů v řízení a zřejmě (ačkoliv to stěžovatelka výslovně neuvedla) nezohlednění této skutečnosti při ukládání trestu. I s touto námitkou se již velmi pečlivě vypořádal Nejvyšší soud (str. 8 až 10 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na jeho argumentaci nikterak nereagovala a omezila se toliko na konstatování možného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud má za to, že důvodům uváděným Nejvyšším soudem nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a je možno na ně, při absenci jakékoliv konkrétní námitky ze strany stěžovatelky, v plném rozsahu odkázat.
Konečně namítala-li stěžovatelka zásah do práva na ochranu rodinného života ve smyslu čl. 32 Listiny, pak je třeba v prvé řadě upozornit na princip subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), z něhož Ústavní soud dovozuje povinnost uplatnit, alespoň v obecné rovině, námitku, v níž je spatřováno porušení ústavně zaručených práv, v řízení před obecnými soudy. V opačném případě považuje ústavní stížnost ve vztahu k takové dříve neuplatněné námitce za nepřípustnou. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka poprvé vytkla obecným soudům nedostatečné zohlednění svých osobních poměrů při úvahách o trestu až v dovolání, a to mimo rámec stanovených dovolacích důvodů (srov. str. 8 usnesení Nejvyššího soudu). V takovém případě nejde o řádné uplatnění námitky a Ústavní soud se jí tedy nemohl věcně zabývat. Toliko pro úplnost lze uvést, že rozhodnutí o druhu trestu, jakož i o jeho výměře, spadá výlučně do rozhodovací kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu až na zcela výjimečné případy, nepřísluší závěry, k nimž obecné soudy dospějí, jakkoliv přehodnocovat (srov. např. body 49 a 50 nálezu Ústavního soudu sp zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011, bod 13 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 2059/11 ze dne 20. 10. 2011 a řadu dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uložený trest přitom není zjevně nepřiměřený okolnostem případu ani osobním poměrům stěžovatelky, prostor pro zásah Ústavního soudu by tedy stejně dán nebyl.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu