ECLI:CZ:US:2014:4.US.3941.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3941/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Nikollaje Pjetera, zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 č. j. 28 Cdo 1340/2012-449, výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2011 č. j. 44 Co 52/2011-426 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010 č. j. 34 C 45/2008-369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení označených výroků shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal vedle dalších požadovaných náhrad zaplacení částky 22.437.651,32 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, způsobené nesprávným úředním postupem orgánu Policie ČR, v důsledku kterého došlo k promlčení práv ze dvou směnek. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2010 č. j. 34 C 45/2008-369 ve výroku I uvedený žalobní návrh stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 44 Co 52/2011-426 ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Proti tomuto rozhodnutím odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 7. 2012 č. j. 28 Cdo 1340/2012-449 odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje důvody podání žaloby a průběh řízení před obecnými soudy. Obecné soudy podle stěžovatele správně vyhodnotili, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a rovněž to, že stěžovateli vznikla škoda v podobě ušlého zisku, kdy se majetek stěžovatele nerozmnožil o plnění vyplývající z obou směnek. Nesouhlasí však s tvrzením, že mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není dána příčinná souvislost. K argumentaci obecných soudů, že stěžovateli nic nebránilo, aby právo ze směnek uplatnil do uplynutí promlčecí doby žalobou u soudu, který by si originály směnek mohl k důkazu nechat předložit orgánem činným v trestním řízení, u něhož se právě nacházely, stěžovatel uvádí, že u takové žaloby je výsledek řízení nejistý a v případě neúspěchu by byl nucen zaplatit vysoké náklady řízení. Naproti tomu, předloží-li věřitel žalující dlužníka ze směnky spolu se žalobou prvopis směnky, je výhodou kratší délka řízení a je na směnečném dlužníkovi, aby se účinně bránil podáním námitek. Postup policejního orgánu, který přes opakované žádosti obhájců stěžovatele, upozorňujících na blížící se promlčení uvedených směnečných pohledávek, vrátil obě předmětné směnky až po uplynutí zákonem stanovené tříleté promlčecí doby, znamenal pro stěžovatele ztrátu možnosti uplatnění práv ze směnek cestou návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Tyto skutečnosti ve svých rozhodnutích obecné soudy nezohlednily. Vzhledem k tomu, že obecné soudy nedostály své povinnosti zjistit správně a v dostatečném rozsahu skutkový stav a na jeho základě vyvodit právní závěr, který je se skutkovým stavem ve výrazném nesouladu, neposkytly stěžovateli ochranu jeho základním právům a stěžovatel proto na závěr ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů ve shora uvedených výrocích zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 45/2008.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně k jednotlivým stěžovatelovým námitkám stručně vyjádří.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou v zásadě opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v průběhu celého soudního řízení a v podaných opravných prostředcích, přičemž obecné soudy se těmito jeho námitkami v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně zabývaly. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Na základě obecnými soudy provedeného dokazování byl zjištěn skutkový stav opravňující soudy v dané věci rozhodnout, což ani stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Jeho námitky spočívají ve tvrzení, že obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily nesprávné právní závěry o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem majetkové újmy.
9. Ústavní soud shledává, že se obecné soudy otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem majetkové újmy v dané věci obsáhle zabývaly, a to zejména otázkou, zda měl stěžovatel v dané situaci možnost domoci se právními prostředky svých práv z předmětných směnek bez ohledu na to, zda měl prvopisy směnek ve svém držení či byly zajištěny pro účely trestního řízení. K této otázce dospěly obecné soudy k jednoznačnému závěru, jenž je v souladu i s ustálenou judikaturou, že stěžovatel měl možnost práva ze směnek uplatnit i za dané situace, byť by jeho postavení v soudním řízení bylo oproti stavu předložení prvopisu směnek méně výhodné. K tomu je třeba dodat, že je věcí každého účastníka řízení usilovat o ochranu svých práv. Zásada vigilantibus iura scripta sunt předpokládá odpovědnost účastníka za ochranu svých práv a učinit maximum pro jejich ochranu.
10. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, z jakých skutkových zjištění a na základě jakých úvah při hodnocení skutkového stavu následně vyvodily závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzeným vznikem škody. Dospěly k závěru, že příčinu vzniku majetkové újmy nelze spojovat se včasným nevydáním předmětných směnek policejním orgánem, neboť stěžovateli nic nebránilo domáhat se práv z těchto směnek podáním žaloby vůči směnečným dlužníkům. Sama okolnost zadržování směnek policejním orgánem tak nebyla objektivně s to zabránit stěžovateli domoci se svých nároků z předmětných směnek. Odůvodnění právních závěrů učiněných obecnými soudy tak lze považovat za řádné.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Není úkolem Ústavního soudu provádět přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi není zasaženo do ústavně zaručeného práva. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyvodily ze skutkového stavu právní závěr, který je se skutkovým stavem ve výrazném nesouladu, pak Ústavní soud neshledal učiněné právní závěry za nepřiměřené či svévolné ve vztahu ke skutkovým zjištěním a nepřísluší mu uvedené závěry obecných soudů ke stěžovatelem tvrzené příčinné souvislosti přehodnocovat (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
12. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelem namítaná pochybení v postupu obecných soudů, jež by mohla způsobit porušení jeho ústavních práv a svobod, neshledal. Napadená rozhodnutí nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody, posuzuje řízení jako celek a zjišťuje, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však v dané věci nejedná. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti.
13. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecného soudu, neznamená sama o sobě upření jeho práva na soudní ochranu či práva na spravedlivý proces.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu