ECLI:CZ:US:2014:4.US.4030.13.1
sp. zn. IV. ÚS 4030/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti STEKO, spol. s r. o., se sídlem Hudčice 82, Březnice, zastoupené JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem se sídlem Nekázanka 11, Praha, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2545/2013-145 ze dne 22. 10. 2013, Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 33/2013-123 ze dne 16. 5. 2013 a Krajského soudu v Praze č. j. 66 Cm 4/2010-100 ze dne 24. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu, jímž se žalobou pro zmatečnost domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010 č. j. 2 Ko 75/2009-737, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006 č. j. 40 K 15/2006-215 ve výroku, jímž byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurz. Dále požaduje zrušení rovněž uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrzeno, a usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2006 prohlásil k návrhu věřitele konkurz na majetek stěžovatelky. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2007 odmítnuto s odůvodněním, že jednatel stěžovatelky (dlužníka) nebyl oprávněn podat za dlužníka odvolání, neboť k tomu mohl být oprávněn toliko správce podniku dlužníka. Odmítnuto bylo i dovolání a ústavní stížnost, podaná proti usnesení odvolacího soudu.
Usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 1. 2007 bylo následně zrušeno cestou žaloby pro zmatečnost s tím, že ustanovení §338k odst. 6 o. s. ř. nepřiznává správci podniku postavení zástupce povinného (dlužníka) v žádné fázi konkurzního řízení. (Krajský soud usnesením ze dne 20. 11. 2007 žalobu pro zmatečnost zamítl, avšak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2008 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud usnesením ze dne 27. 5. 2009 žalobě vyhověl a usnesení vrchního soudu o odmítnutí odvolání zrušil.)
Vrchní soud v Praze, který nato znovu rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti prohlášení konkurzu, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 18. 2. 2010 č. j. 2 Ko 75/2009-737. Nejvyšší soud dovolání proti usnesení vrchního soudu odmítl usnesením ze dne 31. 7. 2012 č. j. 29 Cdo 2221/2010-881. Soudy, s odkazem na usnesení Ústavního soudu v obdobné věci sp. zn. II. ÚS 344/04 dovodily, že odvolací soud poté, co konkurzní soud v řízení o žalobě pro zmatečnost zrušil jeho první usnesení, jednal se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení a dostatečně se zabýval v řízení vznesenými návrhy a argumenty.
Ústavní soud dodává, že proti těmto rozhodnutím stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 4117/12 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010 podala další žalobu pro zmatečnost, ve které namítala, že vrchní soud nesprávně zhodnotil možnost stěžovatelky jednat před soudem při jednání konaném dne 7. 9. 2006. Proti usnesením (uvedeným v záhlaví), kterými nebylo jejímu návrhu vyhověno, podala stěžovatelka nyní projednávanou ústavní stížnost.
V ústavní stížnosti argumentuje (shodně jako v podáních před civilními soudy) tím, že jí při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 7. 9. 2006 nebylo jako jednateli dlužníka - stěžovatelky přiznáno postavení osoby oprávněné jednat za dlužníka. Nesouhlasí se závěrem, že by bylo možné před odvolacím soudem zhojit vady řízení před soudem prvého stupně tím, že odvolací soud jednal již s jednatelem stěžovatelky jako s osobou oprávněnou. Dále namítá, že konkurzním řízením došlo k předem naplánované likvidace stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ze shora nastíněného přehledu rozhodování o prohlášení konkurzu na majetek úpadce je zřejmé, že stěžejní námitkou stěžovatelky v těchto řízeních, stejně jako v ústavní stížnosti, je tvrzení, že při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 7. 9. 2006 s jednatelem stěžovatelky nebylo jednáno jako se zástupcem dlužníka. Nesouhlasí ani s tím, že namítanou vadu řízení by bylo možné zhojit před odvolacím soudem.
Stěžovatelka pomíjí, že podstatou těchto námitek se již civilní soudy zabývaly ve svých předchozích rozhodnutích poté, co bylo znovu rozhodováno o odvolání stěžovatelky proti prohlášení konkurzu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012). Uvedené námitky stěžovatelky, uplatněné v ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným rozhodnutím, shledal Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 4117/12 jako neopodstatněné.
Ústavní soud nemá důvod se od závěrů uvedených v tomto usnesení odchylovat ani v nyní projednávané ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím soudů o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost, jež obsahuje v podstatě shodnou argumentaci.
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se žalobním návrhem stěžovatelky řádně zabývaly a v odůvodnění objasnily, z jakých důvodů neshledaly stěžovatelkou tvrzený důvod zmatečnosti. Především dovodily, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení nebyla úpadci, resp. jeho jednateli odňata možnost jednat před soudem tak, jak má na mysli ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Uvedeným závěrům, přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu