ECLI:CZ:US:2004:2.US.344.04
sp. zn. II. ÚS 344/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. D., zastoupeného JUDr. J. Č., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 6 Cmo 47/2001, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 13 Cm 2/2000, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění zákona č. 105/2000 Sb., ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a bodu 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., a s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) D. M., jako správkyně konkursní podstaty úpadce T., s. r. o., a 2) J. K., zastoupeného JUDr. M. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 6 Cmo 47/2001, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 13 Cm 2/2000. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 4, a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatel domáhá zrušení ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 105/2000 Sb. (dále jen "z. k. v."), ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř."), a bodu 15 a 17 přechodných ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Konečně stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Z připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Cm 2/2000, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel se domáhal po D. M., správkyni konkursní podstaty úpadce T., s. r. o. , vyloučení nemovitostí v katastrálním území Bohuslávky a movitých věcí, z konkursní podstaty. Do tohoto řízení byl usnesením z 22. 8. 2000, č. j. 13 Cm 2/2000-57 připuštěn vstup J. K., jako vedlejšího účastníka na straně žalované. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, č. j. 13 Cm 2/2000-78, byla žaloba zamítnuta. Dovodil přitom, že stěžovatel je vlastníkem věcí, jejichž vyloučení se domáhá. Jedná se však o věci, které byly zastaveny k zajištění úvěrů úpadce. Ustanovení §27 odst. 5 z. k. v. vyložil soud tak, že správce konkursní podstaty zapíše tyto věci do podstaty s poznámkou o jiných důvodech zpochybňujících jejich zařazení do soupisu. Další movité věci, jejichž vyloučení se stěžovatel domáhal, byly pořízeny z prostředků úpadce.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2003, č. j. 6 Cmo 47/2001-246, byl rozsudek soudu prvého stupně v části, týkající se žalobního návrhu, potvrzen. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvého stupně správnými, i poté, co sám doplnil dokazování. Podle znění §27 odst. 5 z. k. v., ve znění platném do 30. 4. 2000, bylo otázkou výkladu, zda je správkyně konkursní podstaty oprávněna zástavu do soupisu konkursní podstaty zapsat. Po novele provedené zákonem č. 105/2000 Sb. jsou již oprávnění a povinnosti správkyně v tomto smyslu přesně vymezeny. Námitky stěžovatele proti postupu správkyně konkursní podstaty, stejně jako ostatní odvolací námitky, proto vyhodnotil jako nedůvodné.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, č. j. 29 Odo 55/2004-322, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že pro posouzení přípustnosti dovolání byla v souladu s bodem 17 přechodných ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb. užita právní úprava o. s. ř., platná před 1. 1. 2001, přestože v té době již platilo ustanovení §239 odst. 2, které nevyžaduje žádost účastníka o připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Podle něj bylo znění §239 odst. 2 o. s. ř. před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., v rozporu s Ústavou a Úmluvou, neboť nezajišťovalo možnost domoci se přezkumu před Nejvyšším soudem ČR.
Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevzaly v úvahu, že úvěry úpadce byly z jeho strany zajišťovány jednak zástavními smlouvami a dále i blankosměnkami. Pro tento zvláštní způsob ručení nemohly být nemovitosti zapsány do soupisu konkursní podstaty. Výklad zvláštního způsobu ručení, použitý Vrchním soudem v Olomouci považuje za svévolně extenzivní. Novelizaci §27 odst. 5, provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., považuje za rozpornou s právem na majetek, neboť u zahrnutí věcí do soupisu konkursní podstaty s možností jejich prodeje, není prokázán veřejný zájem.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.
Nejvyšší soudu ČR navrhl odmítnutí resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Argumentaci ve vztahu k §239 odst. 2 o. s. ř. považuje za účelovou, neboť sám stěžovatel své dovolání podřadil pod úpravu platnou do 1. 1. 2001. Toto ustanovení, stejně jako body 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb. přitom neshledává neústavními. Požadavek na zrušení ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2000) považuje za neopodstatněný již proto, že toto ustanovení není v současnosti součástí platného právního řádu. Napadané ustanovení §27 odst. 5 z. k. v. rovněž nepovažuje za neústavní.
Vrchní soud v Olomouci uvedl, že aplikace ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, byla zcela v dispozici účastníků řízení a nevztahovala se na ni poučovací povinnost. Ohledně tvrzení, že se nezabýval námitkou existence směnky, zajišťující vedle zástavy úvěr úpadce, odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Poukazuje na to, že z četnosti změn ustanovení §27 odst. 5 z. k. v. je zřejmé, že zákonodárce tápe ohledně cíle, jehož má být tímto ustanovením dosaženo, i ohledně metody úpravy. V každém případě k omezení vlastnického práva nedochází na základě zákona, ale právním úkonem toho, kdo svůj majetek zastavuje. Proto rozpor tohoto zákonného ustanovení s ústavním pořádkem neshledal.
Krajský soud v Ostravě odkázal na obsah spisu. Pokud jde o ustanovení §27 odst. 5 z. k. v. postupoval soud v souladu s účelem této zákonné úpravy.
Ústavní soud již v minulosti dovodil (např. IV. ÚS 101/01 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22. Praha: C. H. Beck. usnesení č. 22. s. 387), že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ve všech případech dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Je proto v pravomoci zákonodárce, aby vymezil podmínky, za nichž řízení o opravných prostředcích připustí. Stanovením omezujících podmínek v tomto směru, nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud rovněž dovodil (III. ÚS 87/99 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15. Praha: C. H. Beck. nález č. 100. s. 31), že vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000) není spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednocení judikatury.
Stěžovatel v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplatnil jako dovolací důvod odepření možnosti jednat před soudem, a dále nesprávné právní posouzení při výkladu §27 odst. 5 z. k. v. Dovolací soud nepřípustnost dovolání dovodil jednak z toho, že řízení netrpí namítaným odepřením možnosti jednat před soudem prvého stupně, a to vzhledem k aktivní účasti stěžovatele v odvolacím řízení (při existenci zásady úplné apelace). Nepřípustnost dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení byla dovozena v souladu s tehdy platným ustanovením §238 resp. 239 o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé a nepřipustil proti svému rozhodnutí dovolání. Takový postup je ústavně konformní. Námitka stěžovatele v tomto směru je proto zjevně neopodstatněná.
Námitku, že stěžovatel byl zbaven vlastnického práva v rozporu s ústavními zásadami, je rovněž zjevně neopodstatněná. Nelze hovořit o porušení čl. 11 odst.1 a 4 Listiny, neboť stěžovatel povyšuje svůj individuální zájem nad zájmy ostatní. (II.ÚS 110/96 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Praha: C. H. Beck. nález č. 128. s. 439). V daném případě byly předmětné nemovitosti zastaveny zástavním právem jednak ve prospěch Č. s., a. s., k zajištění pohledávek vůči úpadci ve výši Kč 13.7000.000,- a dále ve výši Kč 1.000.000,-. Kromě toho byly nemovitosti zastaveny ve prospěch České republiky - Ministerstva zemědělství k zajištění pohledávky vůči úpadci ve výši Kč 6.400.000,-. Blankosměnky stěžovatel podle dohod ze dne 11. 12. 1995 vystavil k zajištění úvěrů úpadce vůči Č. s., a. s. Těmito okolnostmi se odvolací soud zabýval na straně 13 svého rozsudku. Stěžovatel netvrdil, a z řízení to ani nevyplynulo, že by i úvěr České republiky - Ministerstva zemědělství byl zajištěn blankosměnkami stěžovatele či jiným dalším způsobem. Uzavřením zástavních smluv stěžovatel vyslovil souhlas se zákonnými podmínkami, za nichž může být zbaven vlastnictví k předmětným nemovitostem. Tento důsledek mohl nastat i ve vztahu vůči jedinému zástavnímu věřiteli, pokud zástavní právo trvalo. Pokud tedy stěžovatel souhlasil s omezením, a ve svém důsledku i s potenciálním zánikem svého vlastnického práva zřízením zástavy, nemůže v případě naplnění příslušných podmínek trvat na ochraně svého vlastnického práva v celém jeho rozsahu.
Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu zrušení ustanovení §27 odst. 5 z. k. v., ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., a článku 15 a 17 přechodných ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Jak již Ústavní soud dříve dovodil (sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Praha: C. H. Beck. usnesení 22. s. 351), je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (srov. §64 odst. 1, 2 ZoÚS) zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Proto byl návrh na zrušení příslušných zákonných ustanovení rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona.
Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým. Je-li tedy odmítána ústavní stížnost je tím odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu