ECLI:CZ:US:2014:4.US.4546.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4546/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 26. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 4546/12 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Potužníka, zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, se sídlem Podhorská 434/6, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím a kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 10 542 Kč.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012 pro rozpor s čl. 1, 2, 3, 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, 2, 4, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zejména pak práva na rovnost účastníků řízení, práva na projednání věci ve své přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Porušení těchto svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel především v tom, že soud neodročil nařízené jednání, a to i navzdory jeho písemné žádosti, z níž bylo jednoznačně patrné, že z jednání omlouvá nejenom sebe, ale i svého právního zástupce. Soud nadto výrok svého rozhodnutí založil převážně na námitce, kterou vedlejší účastník vznesl v nepřítomnosti řádně omluveného stěžovatele a jeho právního zástupce, přičemž stěžovateli ani neposkytl požadovanou lhůtu k tomu, aby se mohl proti této námitce bránit či navrhnout nové důkazy (například znalecký posudek z oboru písmoznalectví). Tím bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se k prováděným důkazům. Stěžovatel okresnímu soudu dále vytýkal, že soudkyně, která spor rozhodovala, byla podjatá a měla se ihned po přidělení věci sama vyloučit, jelikož v letech 2008 až 2010 měla poměr s právním zástupcem vedlejšího účastníka, což se projevilo i při ústním jednání, na kterém byl přítomen pouze tento právní zástupce a kde dle stěžovatele soudkyně zcela evidentně stranila vedlejšímu účastníkovi ve snaze přisoudit mu náhradu nákladů řízení.
II.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 20 C 215/2012 a vyjádření účastníků řízení.
4. Z předmětného spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou ze dne 15. 4. 2012 domáhal po žalovaném Zdeňkovi Novotném (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka byla stěžovateli postoupena původní věřitelkou, advokátkou, a měla představovat náklady právního zastoupení za zastupování žalovaného v soudním řízení. Jelikož vedlejší účastník náklady právního zastoupení původní věřitelce neuhradil, domáhal se této částky stěžovatel jako postupník.
5. Okresní soud vydal nejprve platební rozkaz č. j. 20 C 215/2012-14 ze dne 12. 6. 2012, proti němuž však podal žalovaný včasný odpor. Platební rozkaz byl tedy zrušen a okresní soud nařídil jednání na den 28. 8. 2012. Přípisem ze dne 23. 8. 2012, doručeným okresnímu soudu dne 27. 8. 2012, se stěžovatel z jednání omluvil ze zdravotních důvodů a současně výslovně omluvil i svého právního zástupce JUDr. Jana Kačera, a to z pracovních důvodů. Stěžovatel požádal o odročení jednání, přičemž pro případ, že by soud žádosti nevyhověl a jednání se konalo i v nepřítomnosti stěžovatele, žádal o poskytnutí lhůty tří týdnů k vyjádření, pokud by žalovaný uváděl nějaké skutečnosti proti žalobě.
6. Okresní soud jednání neodročil, přičemž svůj procesní postup odůvodnil tím, že se z jednání omluvil pouze stěžovatel, ale nikoliv již jeho právní zástupce. Pokud byl stěžovatel právně zastoupen, bylo možno jednat i v jeho nepřítomnosti. Jestliže se právní zástupce stěžovatele k jednání bez omluvy nedostavil, není to důvodem pro odročení jednání. Jednání tedy proběhlo dne 28. 8. 2012 pouze za přítomnosti právního zástupce žalovaného, který vznesl proti žalobě novou námitku, a sice že podpis na plné moci, která měla být podkladem pro vznik právního zastoupení mezi původní věřitelkou a žalovaným, a tím i podkladem pro vznik žalované pohledávky, nepatřil žalovanému. Následně bylo dokazování prohlášeno za ukončené a po přerušení byl okresním soudem vyhlášen rozsudek.
7. Rozsudkem okresního soudu č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012 byla žaloba stěžovatele zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalovanému na nákladech řízení 10 542 Kč. Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo tvrzení žalovaného o nepravosti jeho podpisu na předmětných listinách vznesené v průběhu jednání v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce. Okresní soud dospěl k závěru, že po vznesení této námitky bylo na stěžovateli, aby prokázal opak, tedy že se o podpis žalovaného skutečně jedná. Stěžovatel však toto, s ohledem na svou nepřítomnost, neprokázal, což vedlo k zamítnutí žaloby.
8. Žalovaný ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že celá kauza vznikla v důsledku nekorektního jednání původní věřitelky, která šikanuje své současné i bývalé klienty a ve sporech s nimi se nechává právně zastupovat další advokátkou či své údajné pohledávky účelově postupuje dalším osobám za účelem získání prostředků skrze náklady řízení. Žalovaný označil za nepochopitelné, že stěžovatel omlouval z jednání i svého advokáta, a zdůraznil, že okresní soud dle jeho názoru rozhodl správně a spravedlivě. Postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti se nicméně žalovaný výslovně vzdal. Okresní soud se k ústavní stížnosti přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.
9. Ústavní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí a ten na něj reagoval replikou, v níž obsáhle vyvracel jednotlivá tvrzení o šikanózním postupu původní věřitelky. Současně stěžovatel uvedl, že se domnívá, že soudkyně okresního soudu ve skutečnosti nevyhověla jeho žádosti o odročení z toho důvodu, že chtěla vydat rozsudek ve prospěch žalovaného, aby jeho právní zástupce, jehož partnerkou v minulosti byla, získal plnou náhradu nákladů řízení.
10. Ústavní soud uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení (§44 zákona o Ústavním soudu). Dle sdělení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, vyhlášeného pod č. 469/2012 Sb., se na řízení zahájená před datem 1. 1. 2013 aplikuje ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb.), Ústavní soud již tedy není povinen zjišťovat stanovisko účastníků řízení k upuštění od ústního jednání. Pokud se na toto stanovisko v minulosti dotázal, nebrání absence souhlasu ze strany některého účastníka, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání.
III.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a shledal, že předmětná ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud předně konstatuje, že k tzv. bagatelním věcem, tj. věcem, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje částku 10 000 Kč, přistupuje zásadně zdrženlivě, když již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Nicméně současně platí, že ani u bagatelních věcí nelze slevit ze základních principů, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3679/12 ze dne 16. 4. 2013 (N 57/69 SbNU 109), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
13. Takovým základním principem je i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajišťuje ochranu základních práv, která je z hlediska spravedlivého procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519) či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. O tom, že právo vyjádřit se k projednávané věci je nezbytnou součástí řízení i ve věcech bagatelních, v nichž není přípustné odvolání, svědčí také skutečnost, že zákonodárce novelou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"), účinnou od 1. 1. 2013 (tedy až po vydání napadeného rozsudku), připustil možnost žaloby pro zmatečnost, jestliže byla účastníkovi v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a to také pokud se jedná o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle §202 odst. 2 občanského soudního řádu (peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč).
14. Pochybení okresního soudu, který přehlédl omluvu právního zástupce stěžovatele z jednání obsaženou v přípise stěžovatele ze dne 23. 8. 2012, je v tomto kontextu nutno považovat za zásadní. Okresní soud dospěl v jeho důsledku k nesprávnému závěru, že se právní zástupce nedostavil bez omluvy, a proto nebylo jednání odročeno. To pak mělo za následek, že se stěžovatel ani jeho právní zástupce nemohli vyjádřit k nové námitce, kterou vznesl vedlejší účastník, a to ani v průběhu jednání konaného dne 28. 8. 2012, ani v žádné dodatečné lhůtě, jelikož okresní soud vynesl rozsudek ihned po přerušení jednání. Byla to přitom právě námitka vznesená v průběhu neodročeného jednání, která byla stěžejní pro závěr o zamítnutí žaloby: "Žalovaný v řízení tvrdil, že se nejedná o jeho podpis na těchto listinách. V tomto případě pak bylo na žalobci, aby prokázal, že se jedná o podpis žalovaného ... Toto však žalobce v řízení neprokázal." (str. 4 rozsudku). Stěžovatel však uvedenou skutečnost v řízení prokázat nemohl, jelikož mu k tomu okresní soud nedal prostor.
15. Nezbývá proto než konstatovat, že postupem okresního soudu došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na projednání věci v jeho přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem rozhodným důkazům a skutečnostem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, potažmo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.