ECLI:CZ:US:2014:4.US.4592.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4592/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatelky MBZ M s. r. o., Francouzská 41, Brno, právně zastoupené advokátkou JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, Příkop 843/4, Brno 2, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2010 sp. zn. 15 C 145/2001, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 21 Co 121/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3866/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka je vlastnicí nemovitostí ležících v k. ú. Mikulov na Moravě, zapsaných na LV č. X u Katastrálního úřadu v Břeclavi. K nemovitostem stěžovatelky bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Mikulově ze dne 16. 12. 1997 sp. zn. 34308/97300970/6024 zřízeno, v rozsahu v něm uvedené, zástavní právo pro daňovou pohledávku 1.928.860,- Kč, a to vůči MBZ spol. s r. o., Mikulov, Bezručova 24a, IČ 46902325, nyní úpadci MBZ spol. s r. o., v likvidaci (dále jen "úpadce"). Výše uvedené zástavní právo bylo zřízeno pro nedoplatek na dani z přidané hodnoty - doměrek za období 1994 v částce 426.520,- Kč a daň z příjmu právnických osob - doměrek za období 1994 v částce 1.502.340,- Kč. Pro stěžovatelku bylo nezbytné, aby mohla s uvedeným majetkem disponovat, a proto se obrátila na Finanční úřad v Hradci Králové s požadavkem na uvolnění zákonného zástavního práva s tím, že správci daně uhradí zajištěnou pohledávku na dani z příjmu a dani z přidané hodnoty. Finanční úřad v Hradci Králové však namísto vyčíslení daňové pohledávky zajištěné zástavním právem vyčíslil jím vedený veškerý daňový nedoplatek úpadce ve výši 5.464.000,- Kč a jeho úplným zaplacením podmínil sejmutí předmětného zákonného zástavního práva z nemovitosti. Stěžovatelka tak byla nucena požadovanou daňovou pohledávku ve výši 5.464.000,- Kč uhradit a Finanční úřad v Hradci Králové rozhodl dne 24. 5. 1999 o zrušení zákonného zástavního práva. Celková, stěžovatelkou uhrazená částka, tj. včetně penále, byla 5.487.000,- Kč.
Stěžovatelka ve svém návrhu brojí především proti tomu, že Finanční úřad v Hradci Králové podmínil zrušení zákonného zástavního práva zaplacením všech daňových nedoplatků, které vedl vůči úpadci, a to bez ohledu na to, že tyto nebyly zajištěny zástavním právem. V dané věci tak došlo ke zneužití vrchnostenského postavení Finančního úřadu v Hradci Králové a z toho důvodu se stěžovatelka domáhala na České republice - Ministerstvu financí zaplacení vzniklé škody ve výši 4.448.156,63 Kč. Současně mělo též dojít ze strany finančního úřadu ke vzniku bezdůvodného obohacení ve výši 23.000,- Kč.
Ústavní stížností napadeným usnesením příslušný okresní soud žalobu na zaplacení náhrady škody zamítl. Důvodem pak byla především ta skutečnost, že tvrzená škoda stěžovatelce nevznikla, neboť její majetek se zaplacením částky 5.487.000,- Kč na daňový dluh dlužníka - společnost MBZ spol. s r. o., v likvidaci, nezmenšil. Nalézací soud byl toho názoru, že zaplacením daňového nedoplatku za úpadce vznikla stěžovatelce pohledávka za úpadcem a nebylo tak prokázáno, že by došlo ke vzniku škody. Obecné soudy přitom uzavřely, že stěžovatelka splnila daňový nedoplatek za daňového dlužníka dobrovolně na základě pouhé listiny - potvrzení, přičemž správce daně takovouto částku byl povinen přijmout - z toho důvodu se nejednalo o nesprávný úřední postup. Stěžovatelka se dle náhledu okresního soudu domáhá částečně duplicitní náhrady škody v částce, která jí byla přiznána vůči úpadci pravomocným rozhodnutím tamního soudu, evidovaném pod sp. zn. 8 C 36/2006.
Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a je toho názoru, že tyto se ve své rozhodovací činnosti odchýlily od zásad spravedlnosti. Postup státního orgánu ve věci byl dle náhledu stěžovatelky mimo jiné v rozporu se zákonem o konkurzu a vyrovnání, neboť finanční úřad podmínil zrušení zástavního práva zaplacením částky 5.464.000,- Kč, nikoliv ve prospěch konkurzní podstaty daňového dlužníka, ale přímo finančního úřadu. Uvedeným postupem byl finanční úřad neoprávněně zvýhodněn oproti jiným věřitelům. Stěžovatelkou zaplacené penále nebylo nikdy řádně vyčísleno a vyměřeno prostřednictvím platebního výměru tak, jak požaduje zákon o správě daní a poplatků. Co se týče daňových nedoplatků úpadce, které vznikly až po převodu nemovitostí na stěžovatelku, finanční úřad neměl právo tyto nedoplatky po stěžovatelce žádat zaplatit, neboť se na ně zákonné zástavní právo nemohlo vztahovat. Chybný postup finančního úřadu spatřuje stěžovatelka i v tom, že poté, co došlo v souvislosti s využitím opravných prostředků ke korekci skutečné daňové povinnosti k vrácení částky 1.859.665,50 Kč, stalo se tak nikoli ve prospěch účtu stěžovatelky, která daň fakticky zaplatila, ale úpadce.
Stěžovatelka dále vychází z toho, že plnila na základě potvrzení, které bylo nesprávné a není třeba jej autoritativně konstatovat. Ačkoli jí okamžikem splnění vznikla pohledávka za úpadcem, je hodnota této pohledávky nejistá. Právo přitom připouští možnost uplatnit nárok na náhradu škody v případě, že pohledávka z primárního právního vztahu je fakticky nevymahatelná. Stěžovatelka je toho názoru, že měl-li soud za to, že nelze posuzovat míru jejího uspokojení v rámci konkurzu, protože konkurz dosud neskončil, měl řízení přerušit. Rozhodly-li obecné soudy tak, že stěžovatelce škoda nevznikla s ohledem na vznik pohledávky za úpadcem, je toto rozhodnutí postaveno na nesprávném posouzení věci. Výše uvedeným postupem mělo ze strany obecných soudů dojít k zásahu do základního práva stěžovatelky, jež je jí garantováno čl. 11 čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat za situace, kdy ve věci rozhodující soudy rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci v době jejich vyhlášení (§153 odst. 1, §154 odst. 1 a §211 o. s. ř.).
Ústřední námitkou stěžovatelky je tvrzení, podle něhož na ní příslušný finanční úřad požadoval v souvislosti se zánikem zřízeného zástavního práva uhrazení všech daňových nedoplatků úpadce. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů či tvrzení stěžovatelky nevyplývá, že by finanční úřad v souvislosti s úhradou daně na stěžovatelku jakkoli vrchnostensky působil nebo že by dokonce využil zákonných prostředků k vymožení dlužné daně. Samotné sdělení celkové daňové povinnosti úpadce neznamená, že bylo povinností stěžovatelky tuto uhradit v souvislosti se zánikem zřízeného zástavního práva. Pokud by tomu tak skutečně bylo, bylo by pak nelogické nabývat zatíženou nemovitost, neboť nabyvatel by nikdy neměl jistotu v tom, jakou měrou je či bude nemovitost zatížena. Trvání na úhradě celkové daňové povinnosti oproti uvolnění zástavy by bylo nepochybně v rozporu s právní jistotou nabyvatele vedoucí v právní praxi k nepřiměřenému omezení obchodovatelnosti obdobných nemovitostí.
Z předmětného případu je zřejmé, že si stěžovatelka v souvislosti s výmazem zástavního práva nepočínala jako racionální hospodář, resp. se jedná spíše o nedorozumění mezi stěžovatelkou a příslušným finančním úřadem, které mohlo být vyjasněno v samotném počátku, pokud by stěžovatelka před provedením platby věnovala zlomek úsilí, kterým se nyní domáhá náhrady škody na státu, na ozřejmění či pochopení vzniklé situace. Stěžovatelka se ex post snaží přenést odpovědnost za své vlastní jednání na stát, který na ní úhradu celkové daňové povinnosti úpadce jednoznačně nepožadoval. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu