ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3866.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3866/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: MBZ M s. r. o. , se sídlem v Brně, Francouzská 41, IČ: 25527347, zastoupen JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou v Brně, Údolní 37, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupen JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, náměstí 14. října 3, o zaplacení částky 4.471.156,63 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 145/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2011, č. j. 21 Co 121/2011-493, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byly ve výroku I. potvrzeny výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2010, č. j. 15 C 145/2011-450. Výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 4.471.156,63 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10% z částky 3.308.492,- Kč od 21. 5. 1999 do zaplacení a ve výši 10 % z částky 1.162.664,63 Kč od 28. 2. 2000 do zaplacení. Ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12.600,- Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10.350,- Kč; ve výroku III. rozsudku odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1.468,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky s tím, že se jedná o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem žalovaného (nesprávné vyčíslení nedoplatku daňového dlužníka), resp. jeho orgánem – Finančním úřadem v Hradci Králové. Část svého nároku žalobce uplatňoval z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a to ve výši 23.000,- Kč. Ve věci vzaly soudy nižších instancí za prokázané následující skutečnosti:
- dne 29. 5. 1998 uzavřel žalobce s daňovým dlužníkem MBZ spol. s r. o. v likvidaci kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti zatížené daňovým zástavním právem ve prospěch finančního úřadu na základě rozhodnutí Finančního úřadu v Mikulově ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. 34.308/97, k zajištění zástavní pohledávky a jejího příslušenství, tj. DPH – doměrek za r. 1994 ve výši 426.520,- Kč, DPPI – doměrek za r. 1994 ve výši 1.502.340,- Kč;
- ke dni 4. 5. 1999 zajišťovalo daňové zástavní právo daňové pohledávky v úhrnné výši 1.015.843,37 Kč (bez penále);
- s účinností od 23. 3. 1999 byl na majetek daňového dlužníka, MBZ spol. s r. o. v likvidaci, prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven Ing. W.;
- dne 4. 5. 1999 vydal Finanční úřad v Hradci Králové potvrzení, ve kterém vyčíslil „veškeré“ daňové pohledávky dlužníka na částku ve výši 5.464.000,- Kč s tím, že po zaplacení této částky bude uvolněno zákonné zástavní právo zatěžující předmětné nemovitosti;
- dne 21. 5. 1999 zaplatil žalobce finančnímu úřadu částku ve výši 5.487.000,- Kč;
- dne 24. 5. 1999 bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Hradci Králové v plném rozsahu zrušeno rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997 (viz výše), přičemž daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán;
- správce daně vrátil daňovému dlužníkovi částku 1.785.106,- Kč jako daňový přeplatek; dne 4. 1. 2010 bylo pravomocně rozhodnuto Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 36/2006 o povinnosti daňového dlužníka - společnosti MBZ spol. s r. o. v likvidaci - tuto částku vydat žalobci.
Soud prvního stupně žalobu zamítl pro absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem žalovaného a domnělou škodou na straně žalobce. Předně se žalobce podle soudu nemohl domáhat náhrady škody ve výši, ve které mu již byla finančním úřadem vrácena jako přeplatek. Při uzavírání kupní smlouvy byl žalobce seznámen s existencí daňového zástavního práva a též kupní cena nemovitostí se v takových případech odvíjí od všech omezení vlastnického práva. Podle ustanovení §59 odst. 7 zákona o správě daní byl správce daně povinen přijmout každou platbu daně, i když nebyla provedena daňovým dlužníkem a případné přeplatky se vracejí přímo daňovému dlužníku, nikoliv osobě, která za něj plnila. Žalobci tak plněním na daňový dluh vznikla pohledávka proti daňovému dlužníku, nikoliv proti žalovanému. V části, ve které se žalobce domáhal vydání částky 23.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, soud neshledal pasivní věcnou legitimaci žalovaného, když takto legitimován mohl být v projednávané věci pouze Finanční úřad v Hradci Králové.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a jeho rozsudek proto ve věci samé potvrdil. Přestože byl na daňového dlužníka (prodejce nemovitostí) prohlášen konkurz, měl žalobce povinnost domáhat se náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení na tomto subjektu. Žalobce sám tvrdil, že plnil nad rámec své povinnosti zástavního dlužníka (nikoliv daňového dlužníka) a pohledávka mu tedy vznikla nikoliv vůči žalované, ale proti společnosti MBZ spol. s r. o. v likvidaci. Odvolací soud též souhlasil se závěry nižší instance ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného v případě části nároku spočívajícího v bezdůvodném obohacení žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod označil nesprávné právní posouzení věci. Jako otázku zásadního právního významu uvedl, zda je možné považovat pohledávku v případě probíhajícího konkurzu na majetek dlužníka za nedobytnou i dříve, než ke dni, kdy žalobce obdržel částečné plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení. Důkazy o faktické nevymožitelnosti pohledávky žalobce neoznačil podle tvrzení proto, že k tomu nebyl soudy vyzván, čímž byla porušena poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. Na závěr navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona je nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2 tamtéž).
Podle ustanovení §155 obč. zák. může být zástavním právem zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky. Jak vyplývá z §121 odst. 3 obč. zák. je příslušenstvím peněžité pohledávky úrok, úrok z prodlení, poplatek z prodlení.
Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel stanovených právními normami pro takové úkony orgánu veřejné moci, které jsou prováděny v rámci rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92; obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona nelze dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno.
Žalobce tvrdí, že daňový dluh plnil na základě potvrzení Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 1999. Částka, která v něm byla uvedena, se neshodovala s tou, která byla uvedena v rozhodnutí Finančního úřadu v Mikulově ze dne 16. 12. 1997. V situaci, kdy se žalobce domáhá uhrazení tvrzené škody způsobené zaplacením částky uvedené na potvrzení finančního úřadu a vycházejí z rozhodnutí o vyměření daně, se nemůže jednat o nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Stranou nemůže zůstat ani skutečnost, že žalobce na základě potvrzení plnil dobrovolně, finančním úřadem k plnění vyzván nebyl. Potvrzení navíc nebylo vydáno jemu, ale správci konkurzní podstaty společnosti, od níž nemovitosti koupil.
Žalobce byl v projednávané věci v pozici zástavního dlužníka, tj. osoby, která byla povinna plnit zástavnímu věřiteli pohledávku, která na zakoupených nemovitostech vázla. S touto skutečností byl prodávajícím (daňovým dlužníkem) obeznámen (viz obsah kupní smlouvy). Zástavní právo na nemovitostech v takovém případě zaniká, uhradí-li jeden z dlužníků celou pohledávku, včetně jejího příslušenství (v tomto případě penále za každý den zmeškání platby ve výši 2.900,- Kč). Pokud žalobce uplatňuje náhradu škody, může tak činit pouze ve vztahu k daňovému dlužníku. Tím, že pohledávku uhradil, vzniklo mu oprávnění k vymáhání této částky po společnosti MBZ spol. s r. o. v likvidaci. Možná je též konstrukce uplatnění práva z titulu bezdůvodného obohacení v případě, že se cena nemovitostí odvíjela od výše zástavy uvedené v kupní smlouvě.
Právní otázka položení odvolatelem, řešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 (Rc 48/2011), není ve světle výše uvedených závěrů pro věc relevantní.
Nejvyšší soud na straně žalovaného neshledal nesprávný úřední postup a právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto bylo jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný se však k dovolání nevyjádřil, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu