ECLI:CZ:US:2014:4.US.65.14.1
sp. zn. IV. ÚS 65/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti L. Š., t. č. ve výroku trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2013 č. j. 2 To 115/2013-110 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2013 č. j. 52 T 3/2011-92, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. ledna 2014 a doplněna podáním ze dne 5. února 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na možnost přípravy obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") ze dne 15. června 2007 č. j. 1 T 10/2000-598 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též "stížností soud") ze dne 9. října 2007 č. j. 2 To 89/2007-659 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání 4 roků. Dovolání stěžovatele v dané trestní věci bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008 sp. zn. 3 Tdo 132/2008 a jeho následná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 29. července 2008 sp. zn. I. ÚS 1277/08.
3. Dne 3. května 2013 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení v uvedené věci, jenž odůvodňoval zjištěním, že ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku ze dne 2. září 2004 sp. zn. 1 T 10/2000 došlo na základě odvolání krajského státního zastupitelství, které sice bylo opatřeno úředním razítkem, místo vlastnoručního podpisu státního zástupce však obsahovalo pouze podpis úřednice krajského státního zastupitelství s uvedením doložky "za správnost vyhotovení". Krajský soud v Brně tento návrh nepovažoval za důvodný a usnesením ze dne 11. září 2013 č. j. 52 T 3/2011-92 jej zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle §278 odst. 1 trestního řádu by důvodem obnovy řízení musely být "nové skutečnosti nebo nové důkazy", které soudu dříve nebyly známy, a tyto by musely buď samy o sobě, nebo ve spojení s ostatními, odůvodňovat jiné rozhodnutí o vině, o nároku na náhradu škody, event. o trestu. Musí tedy jít o skutková zjištění soudu, která se bezprostředně dotýkají skutkového děje a popisu výroku o vině odsouzeného, nikoliv procesně právní výhrady k předchozímu řízení, jak to učinil stěžovatel. Toto posouzení důvodnosti návrhu přitom nijak nezpochybňují ani právní závěry obsažené v nálezu ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187) a nálezu ze dne 15. března 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673), na které poukazoval stěžovatel. Přes tento závěr se soud prvního stupně nad rámec svého rozhodnutí podrobně vyjádřil k otázce, zda předmětné odvolání bylo podáno řádným způsobem. V této souvislosti podotkl, že žádné ustanovení trestního řádu nevylučuje, aby odvolání, obžaloba, stížnost či jiná podání mohly být podány ve formě opisu vytvořeného v souladu s příslušným ustanovením pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce. Předmětné odvolání splňovalo náležitosti §59 odst. 4 trestního řádu a způsob jeho podpisu odpovídal §158 odst. 3 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 7/2004, jímž se vydává kancelářský řád státního zastupitelství, jakož i obecně zažitému dlouhodobému způsobu, jakým se pořizují v oblasti soudnictví a státního zastupitelství opisy písemností spočívající v rozhodnutích a opravných prostředcích. Příslušný státní zástupce byl nakonec nepochybně vyrozumíván a informován o průběhu řízení, přičemž pokud by nebylo jeho vůlí odvolání podat, nepochybně by z titulu své funkce sjednal nápravu. Soud naopak odmítl, že by bylo možné tyto náležitosti posuzovat z hlediska právní úpravy vztahující se k občanskému soudnímu řízení.
4. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci zamítl svým usnesením ze dne 23. října 2013 č. j. 2 To 115/2013-110 (výrok II). Tímto usnesením zároveň rozhodl o tom, že někteří členové příslušného senátu uvedeného soudu nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci (výrok I). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stížnostní soud se plně ztotožnil s odůvodněním usnesení soudu prvního stupně, které považoval za zákonné, věcně správné a dostatečně vyargumentované. Stížnostní argumentace, která byla v podstatě opakováním argumentace podané v návrhu na obnovu řízení, nebyla schopna správnost a zákonnost napadeného usnesení zvrátit.
5. Stěžovatel uplatnil ve prospěch svého tvrzení, že napadenými usneseními došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, následující námitky:
a) návrh na obnovu řízení byl odůvodněn skutečností, ze které vyplývá porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces, a tedy soud byl povinen poskytnout stěžovateli ochranu tohoto práva,
b) tak základní věc, jakou je vlastnoruční podpis podatele, by měla být v trestním řízení vykládána stejně, jako v řízení civilním,
c) vystupuje-li státní zástupce jako strana v řízení před soudem, je povinen činit svoje podání vůči soudu jako kterákoli jiná ze stran řízení v souladu s §59 trestního řádu, tedy s originálem vlastnoručního podpisu, a nikoliv podpisem ve formě opisu podepsaného úřednicí; v posledně uvedeném případě by totiž nebylo odvolání podáno osobou k tomu oprávněnou, což by znamenalo, že zprošťující rozsudek stěžovatele nabyl právní moci a pozdější odsuzující rozsudek byl vydán v rozporu se zásadou ne bis in idem.
6. Rozhodnutí stížnostního soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádalo s jeho námitkami a pouze odkázalo na odůvodnění stížností napadeného usnesení.
II.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud si je vědom, že uplatněné námitky nesměřovaly proti výroku I usnesení stížnostního soudu, poněvadž se však stěžovatel výslovně domáhal zrušení celého tohoto usnesení, musel o jeho návrhu rozhodnout v takto vymezeném rozsahu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je právě v části směřující proti tomuto výroku nepřípustná, neboť stěžovatel mohl proti tomuto výroku podat stížnost, o čemž byl také náležitě poučen. Ve zbytku ale ústavní stížnost přípustná je, byla podána včas a splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tak přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež po seznámení se s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2011 zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zásadně mu nepřísluší, aby v rámci řízení o ústavních stížnostech přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což jsou typicky situace, kdy došlo k porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K takovémuto porušení ale v projednávané věci nedošlo.
9. S námitkami, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se dostatečným, přehledným a srozumitelným způsobem vypořádal již soud prvního stupně, s jehož právními závěry ohledně důvodnosti návrhu na obnovu řízení, jež na tomto místě není nezbytné znovu opakovat, se vedle stížnostního soudu ztotožnil také Ústavní soud. Porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat v tom, že stížnostní soud na odůvodnění soudu prvního stupně odkázal. Stěžovatel totiž ve své stížnosti uplatnil týž námitky, jako v návrhu na obnovu řízení, přičemž pokud se podle stížnostního soudu soud prvního stupně s těmito námitkami správně vypořádal a své závěry dostatečně zargumentoval, pak jeho postupu nelze z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny, nic vytknout. Zbývá dodat, že návrh na obnovu řízení nelze považovat za prostředek, jehož prostřednictvím lze obecně namítat porušení práva na spravedlivý proces v již pravomocně skončeném trestním řízení, přičemž oporu pro tento právní názor nelze nalézt ani v dosavadní judikatuře Ústavního soudu.
10. Z těchto důvodů neshledal Ústavní soud, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, částečně jako zjevně neopodstatněnou a částečně jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu