ECLI:CZ:US:2014:4.US.726.13.2
sp. zn. IV. ÚS 726/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2012 č. j. 8 Cmo 421/2012-180 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2012 č. j. 12 Cm 24/2007-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení obou v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále také k porušení čl. 1 Protokolu Úmluvy.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením nepřipustil přistoupení JUDr. Miroslava Nováka (dále také "odvolatel") do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky, neboť jím uváděný právní zájem na výsledku řízení (tj. hrozící vysoký finanční negativní dopad na celou jeho rodinu v důsledku podílu na úhradě vymáhané částky ve výši 2 415 635 Kč s příslušenstvím) nelze posoudit jako relevantní právní zájem na výsledku řízení, ale jako zájem pouze majetkový; tento názor sdílel také žalobce, který se vstupem JUDr. Miroslava Nováka do řízení nesouhlasil. Stejně tak krajský soud neshledal za takový právní zájem ochranu jeho cti a dobrého jména.
K odvolání stěžovatelky i JUDr. Miroslava Nováka rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud v obsáhlém odůvodnění poukázal mimo jiné na v rozhodovací praxi frekventovanou problematiku předmětného ustanovení §93 o. s. ř. a na judikatorní závěry týkající se příliš extenzivního či příliš restriktivního výkladu otázky právního zájmu na výsledku sporu. Za situace, kdy je proti účasti vedlejšího účastníka uplatněna námitka (žalobce), je jeho povinností tvrdit a prokázat, že tento zájem má. Vrchní soud uzavřel s tím, že důvody uváděné odvolatelem pro jeho právní zájem na výsledku řízení však nesvědčí; obdobně poukázal na právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2036/08, které akcentují především nepřípustnost příliš extenzivní intepretace §93 odst. 1 o. s. ř., a jež platí i v souzené věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, poukázala na absurdnost odepření práva na spravedlivý proces oběma odvolatelům tím, že JUDr. Miroslavu Novákovi je odepřeno právo vedlejšího účastníka, když tento má zcela jednoznačný zájem na výsledku předmětného soudního řízení, a to i s ohledem na otázku jeho cti a dobrého jména jako soudce krajského soudu. Stěžovatelka uvedla, že ona sama a celá rodina se v rámci souzené věci a v důsledku závadného výkonu práva staly objektem soustavné šikany ze strany současného správce konkursní podstaty a konkursní soudkyně.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i Ústavnímu soudu dostatečně známy. Ústavní soud současně uvádí, že v prakticky totožné věci vedené pod spisovou značkou II. ÚS 829/13 (kdy ústavní stížnost podal vedlejší účastník v řízení o této ústavní stížnosti JUDr. Miroslav Novák, a to proti týmž - výše uvedeným - rozhodnutím) ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelčině namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny především - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatelky vyloučeno ani omezeno. Ústavní soud zdůrazňuje, že se civilní soudy předmětnou žalobou a použitým opravným prostředky řádně a důsledně zabývaly. Ústavní soud proto ani nemá k tomuto posouzení věci oběma soudy (a soudem odvolacím především) důvod cokoliv dodávat, neboť v tomto směru jsou jejich závěry přesvědčivé.
Ústavní soud konečně, i s ohledem na to, že v prakticky totožné věci usnesením ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 819/13 již rozhodl, odkazuje v dalším na odůvodnění tohoto rozhodnutí, přičemž argumentaci v něm uvedenou nepovažuje za nutné doplňovat či rozšiřovat.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny navíc není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o složení senátu, Ústavní soud uvádí, že v souladu s §40 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu byla soudcem zpravodajem podle rozvrhu práce stanovena ústavní soudkyně Michaela Židlická. V souvislosti s uplynutím jejího mandátu byla neukončená věc na základě §12 odst. 16 rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (Org. 45/14) přidělena novému soudci zpravodaji Tomáši Lichovníkovi. Usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2014 č. j. IV. ÚS 726/13-10 byl tento soudce vyloučen z projednání a rozhodování souzené věci a předmětná ústavní stížnost byla přidělena soudci zpravodaji Vladimíru Sládečkovi. Vyloučeného soudce Tomáše Lichovníka zastoupil při projednání a rozhodování věci soudce Jan Filip určený podle §9 ve spojení s §10 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (Org. 62/14).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu