ECLI:CZ:US:2014:4.US.928.13.1
sp. zn. IV. ÚS 928/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky Aleny Ryčlové, právně zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Stránským, Jandova 8, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 č. j. 29 Cdo 3438/2012-345, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 54 Co 67/2012-308 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2011 č. j. 7 C 88/2008-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. Při zkoumání procesních předpokladů pro projednání ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v potaz, že stěžovatelka byla odvolacím soudem nesprávně poučena o možnosti podat dovolání. Důvodem je zde především ta skutečnost, že Městskému soudu v Praze muselo být zřejmé, že spor stěžovatelky v obchodněprávní věci nedosahuje částky 100.000,- Kč a podané dovolání bude Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní soud je toho názoru, za nastalé procesní situace by se dopustil odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), pokud rozsudek Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 odmítl pro opožděnost.
II.
Stěžovatelka působila od 4. 4. 1996 do 17. 4. 1998 jako předsedkyně představenstva společnosti AVENAT, a. s. Investiční a Poštovní banka poskytla dne 27. 5. 1996 společnosti AVENAT, a. s. úvěr, přičemž stěžovatelka vystupuje v úvěrové smlouvě jako ručitelka. Důvodem ručení je skutečnost, že stěžovatelka jako akcionářka a předsedkyně představenstva společnosti AVENAT, a. s. avalovala směnku vystavenou dne 27. 5. 1996 znějící na směnečnou sumu 13.173.035,- Kč.
Vedlejší účastníci byli v době od 17. 4. 1998 do 17. 4. 2003 členy představenstva výše uvedené společnosti, přičemž v ní působili již před datem 17. 4. 1998 a byli tak seznámeni s ekonomickou situací společnosti. Poskytnutý úvěr byl společností splácen jen do 17. 4. 1998. Úvěr přestal být splácen na základě rozhodnutí všech vedlejších účastníků. Podle náhledu stěžovatelky nelze výkon funkcí vedlejších účastníků v představenstvu společnosti AVENAT, a. s. považovat za řádný, a to z důvodů v ústavní stížnosti příkladně uvedených. Bezprostředně poté, co se stěžovatelka společně s Ing. Václavem Ryčlem (jejím bývalým manželem a druhým avalistou směnky) dověděla o vzniklé situaci, snažili se právními prostředky docílit možnosti ovlivnit obchodní vedení společnosti. V souvislosti s tím bylo rozhodnutím soudu vedlejšímu účastníku č. 3 uloženo vydat Ing. Václavu Ryčlovi 1955 akcií společnosti a následně mu bylo zakázáno vykonávat veškerá práva akcionáře spojená s předmětnými akciemi. Snaha oprávněných akcionářů o zajištění odvrácení vzniku škody na majetku společnosti byla zmařena podáním návrhu na prohlášení konkurzu představenstvem společnosti ze dne 6. 11. 2003, tedy v době, kdy již představenstvo ve složení vedlejších účastníků za společnost nebylo oprávněno jednat. Vzhledem k účelovému jednání vedlejších účastníků zbyla z prosperující společnosti AVENAT, a. s., pouze předlužená skořápka, bez jakékoli výrobní činnosti, know-how a dodavatelsko-odběratelských vztahů.
Stěžovatelka dosud z důvodu svého ručitelského závazku uhradila v období července 2007 - března 2008 za společnosti 15.600,- Kč, a to na základě exekučního příkazu JUDr. Miroslava Hauerlanda, EÚ Praha 5, ze dne 28. 6. 2006. Stěžovatelka současně vyzvala vedlejší účastníky jako ručící členy představenstva k úhradě dluhu za společnost AVENAT, a. s. Vedlejší účastníci nijak nereagovali a dlužnou částku neuhradili. Z toho důvodu se stěžovatelka obrátila s žalobou na soud, aby vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit jí výše uvedenou částku, spolu s úrokem z prodlení. Obvodní soud však její žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dle jeho názoru není zřejmé, na základě čeho, resp. z jakého právního důvodu se stěžovatelka částky 15.600,- Kč na žalovaných domáhá. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž změnil tu část výroku, která se týkala nákladů právního zastoupení žalovaných. Nejvyšší soud shledal podané dovolání nepřípustným.
Stěžovatelka je toho názoru, že nalézací soud věc nesprávně právně posoudil. Současně se soud prvního stupně zcela nevypořádal se stěžovatelkou předloženými důkazními prostředky, které podporují její tvrzení ohledně pochybení vedlejších účastníků při výkonu funkcí v představenstvu společnosti AVENAT, a. s. Soudy se vůbec nezabývaly porušením povinností vedlejších účastníků při výkonu funkce členů statutárního orgánu. Nelze přehlédnout, že škoda byla primárně způsobena konkrétním jednáním vedlejších účastníků, tedy jednáním konkrétních fyzických osob, byť navenek se takovéto jednání jeví jako jednání společnosti AVENAT, a. s. Pro vztah mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky je rovněž zásadní okolnost podpisu směnky, kterou stěžovatelka avalovala za společnost AVENAT, a. s., jakožto její předsedkyně představenstva a akcionářka společnosti. Dále stěžovatelka dospívá k závěru, že ručitel (stěžovatelka), jenž splní závazek za dlužníka (AVENANT, a. s.), nabývá vůči dlužníku postavení věřitele. Věřitel (nyní stěžovatelka) má pak právo domáhat se uhrazení zaplacené částky na ručiteli (vedlejších účastnících, ručitelích ze zákona) i v případě, je-- li nepochybné, že dlužník (AVENANT, a.s.) svůj závazek nesplní.
Stěžovatelka dále vychází z toho, že členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost (v souvislosti s tím pak odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 134/2011).
Závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovatelka není v dané věci aktivně legitimována, považuje tato za zmatečný. Rozsudky obecných soudů nejsou přezkoumatelné a odvolací soud se nevypořádal se všemi konkrétními námitkami podaného odvolání. Obecné soudy se nezabývaly porušením povinností vedlejších účastníků při výkonu funkce členů statutárního orgánu a jejich účelovým jednáním, kterým stěžovatelce způsobili škodu.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném výkladu a aplikaci práva. Jednoznačně došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jenž je jí garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
V předmětném případě se obecné soudy zabývaly skutečností, zda v souvislosti se splněním ručitelského závazku, vzniklo stěžovatelce právo, domáhat se na členech představenstva společnosti AVENAT, a. s. zaplacení splátky úvěru, kterou tato uhradila, co by ručitelka jmenované společnosti. Z odůvodnění obecných soudů vyplývá, že tyto nedospěly k závěru, že by činností žalovaných byla stěžovatelce způsobena škoda, případně že by jim v souladu s ustanovením §194 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obz"), vznikl ručitelský závazek. Základním předpokladem pro přiznání nároku na náhradu škody je prokázání jejího vzniku, porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a porušením právní povinnosti. Nalézací soud se v rámci svého odůvodnění naplněním těchto předpokladů zabýval, přičemž nedospěl k závěru, že by ke škodě došlo, případně kdo ji způsobil. Stěžovatelka se v rámci své argumentace omezuje pouze na obecná tvrzení, ale jakým konkrétním způsobem ke škodě došlo, neuvádí, resp. poukazuje na rozhodnutí představenstva o nesplácení úvěru, nicméně zde se jedná o kolektivní rozhodnutí představenstva, které je činěno jménem společnosti. Navíc z odůvodnění nalézacího soudu vyplynulo, že jmenovaná společnost se do úpadkové situace dostala již v době, kdy předsedkyní představenstva byla stěžovatelka.
Stran odpovědnosti členů představenstva za tvrzené porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře se v rámci svého odůvodnění věnoval především odvolací soud. Ten poukázal na skutečnost, že členové představenstva jsou za případné pochybení odpovědni společnosti AVENAT, a. s., nikoli stěžovatelce. Ve vztahu ke stěžovatelce by mohlo přicházet v úvahu ručení za závazky společnosti, ale to pouze v případě, že by byla naplněna dispozice ustanovení §194 odst. 6 obz., což v řízení před obecnými soudy prokázáno nebylo. Důvod je ze strany městského soudu spatřován především v tom, že nebyl prokázán vznik škody a tvrzený nárok nebyl nejprve uplatněn u společnosti, resp. stěžovatelka v rámci konkurzního řízení nevyvolala incidenční řízení.
Z hlediska Ústavního soudu je v předmětném případě podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy ve věci rozhodly a v rámci odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, z jakých právních skutečností vycházely, jakou právní úpravu v dané věci aplikovaly a k jakým závěrům dospěly. Ústavní soud není další opravnou instancí, která by v rámci jednoduchého práva přezkoumávala závěry obecných soudů. Z výše uvedeného plyne, že obecné soudy se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly a lze je tedy považovat za zcela ústavně konformní. Samotný fakt, že má stěžovatelka jiný právní názor na věc, protiústavnost nezakládá.
Je nepochybné, že plnění ručitelského závazku se stěžovatelky dotkne velmi citelně, nicméně nelze ztrácet ze zřetele, že se v předmětném případě jedná o důsledek aplikace směnečného práva, které je pro svoji formálnost velmi přísné a bylo věcí stěžovatelky, v jakém rozsahu poskytne společnosti AVECO, a. s., zajištění.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše vyložených důvodů mimo ústní jednání a bez účastníků řízení odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu