ECLI:CZ:US:2014:4.US.947.12.1
sp. zn. IV. ÚS 947/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele E. I. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Lukešovou, advokátkou se sídlem Klaudiánova 135/1, Mladá Boleslav o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 58/2010-318 ze dne 21. 7. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 48 T 9/2007-289 ze dne 10. 8. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 48 T 9/2007, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu č. j. 48 T 9/2007-289 ze dne 10. 8. 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. b) zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let a trest vyhoštění na neurčito. Stěžovatel byl dále zavázán uhradit městu Dubí škodu ve výši 6.327,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 8 To 58/2010-318 ze dne 21. 7. 2010 zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 1462/2011-25 ze dne 29. 11. 2011 odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) zákona číslo 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním v záhlaví označených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy opomenuly některé důkazní návrhy a z důkazů, které provedeny byly, vyvodily nesprávné závěry. Stěžovatel měl za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a nepostupovaly důsledně dle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Stěžovatel obecným soudům konkrétně vytkl, že dostatečně neusilovaly o odstranění rozporů mezi jednotlivými provedenými důkazy a bez řádného zdůvodnění pominuly návrh na provedení důkazu dopisy Tzveromira Beltcheva a nereagovaly ani na návrh šetření, které by se podrobně zaměřilo na mechanismy vzniku zranění, jež utrpěla poškozená. Krajský soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatele na osobní výslech svědka Rosena Dimitrova Ivanova a výpověď tohoto svědka v hlavním líčení dle §211 odst. 2, písm. a) trestního řádu přečetl, přestože nebyla zjištěna vůle svědka se k výslechu nedostavit. Změnou výpovědi tohoto svědka se krajský soud zabýval pouze povrchně a rezignoval na její pečlivé hodnocení v kontextu s ostatními důkazy. K výslechu svědka Pavla Granáta se pak krajský soud vůbec nevyjádřil a navrhovaného svědka Milana Batolena tento soud a priori znevěrohodnil, aniž by jej vyslechl. Obdobně nedostatečné stanovisko zaujaly obecné soudy k dalším důkazním návrhům, a to jak pokud šlo o výslech svědků (Stojanky Dragomiry Dimitrovovy, Ivana Knížka, Pavlíny Beltchevy a dalších), tak i o provedení jiných důkazů (žádost o přiložení expertíz DNA a otisků prstů). V závěru stěžovatel uvedl, že mu nebylo umožněno využít práva na nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, když byl nalézacím soudem odkázán se svou žádostí o nahlédnutí na svou tehdejší právní zástupkyni a ta jej zpětně odkázala na nalézací soud. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 48 T 9/2007-289 ze dne 10. 8. 2009 a usnesení vrchního soudu č. j. 8 To 58/2010-318 ze dne 21. 7. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Jádro stížnostního návrhu představovala polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Ani v rovině procesní Ústavní soud žádné pochybení, mající za následek zkrácení práva stěžovatele na obhajobu, neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě toliko opakoval námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení a s nimiž se obecné soudy v dostatečném rozsahu vypořádaly. Pokud tedy tyto námitky opětovně vznesl i v ústavní stížnosti, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu