ECLI:CZ:US:2015:1.US.103.14.1
sp. zn. I. ÚS 103/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED, se sídlem UNIT 3, Eastlands Industrial Estate Leiston Suffolk IP 16 4LL, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 864/2013-250, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011 č. j. 20 Co 894/2008-179 a rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 6. 2008 č. j. 14 C 935/2004-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem soudu prvého stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 94.690 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla zamítnuta z důvodu, že nárok stěžovatelky je promlčen. Tento rozsudek byl potvrzen shora označeným rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Dovolací soud uzavřel, že po posouzení všech námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, ačkoliv dovolatelka otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, ve svém dovolání vymezuje ("zda porušení povinnosti poddlužníka podle §313 a §314 o. s. ř., stanovené v rozhodnutí soudu, vylučuje jeho dobrou víru a zda uplatněné námitky promlčení v obraně proti poddlužnické žalobě není v rozporu s dobrými mravy a to za situace, pokud se nadále podílí na uspokojení pohledávky dlužníka, a takto vyvolaný stav je z hlediska posouzení příčinné souvislosti k nastalé újmě oprávněného, skutečností dostatečně významnou").
Dovolací soud dále dovodil, že namítané nedostatečné zdůvodnění závěru odvolacího soudu, proč nepovažoval uplatněnou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy (tj. tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí) taktéž přípustnost dovolání nezakládá, resp. nemůže učinit napadené rozhodnutí právně významným.
Stěžovatelka napadá usnesení dovolacího soudu s tím, že odmítnutím dovolání bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729), který se taktéž zabýval otázkou ústavnosti odmítnutí dovolání při tvrzeném rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Podle stěžovatelky žádný ze soudů na její argument ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dostatečně nereagoval a rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Odmítnutí dovolání bylo navíc dle stěžovatelky překvapivé, neboť v jiném nenárokovém dovolání jí personálně spřízněné společnosti dovolání vyhověno bylo ze shodného důvodu.
Stěžovatelka dále upozorňuje na rozdílné posouzení shodných právních otázek různými soudy ve vícero sporech, které vede, v čemž spatřuje zásah do právní jistoty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 548/11, na který stěžovatelka odkazuje, uvedl mj. následující: "Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyslovil tak, že posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je zásadně v kompetenci Nejvyššího soudu; to proto, že jeho úlohou je také sjednocovat judikaturu obecných soudů. Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná v tom kterém případě o otázku zásadního právního významu, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, pokud nejde o projev svévole a pokud Nejvyšší soud postupuje v souladu s ústavními principy soudního řízení (tj. pokud je dovolání stanoveným způsobem projednáno). Jestliže však dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, má povinnost svůj závěr ústavně konformně odůvodnit [...] Řečeno ještě jinými slovy, Ústavní soud úvahu Nejvyššího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu, zásadně nepřezkoumává, nejde-li o argumentaci zjevně nelogickou či jinak extrémní [...]" (bod 22).
Ústavní soud v případě zmíněném stěžovatelkou vytkl Nejvyššímu soudu, že "v napadeném usnesení - a priori (paušálně) - vyloučil možnost posuzování zásadního právního významu u otázky, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. To proto, že každý případ je jedinečný, a zobecnění je tedy nemožné" (bod 23). Takové odůvodnění však dle citovaného nálezu Ústavního soudu není možné, neboť si lze představit případy, kdy bude zobecnění možné i tehdy, pokud bude dovolatel tvrdit, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud tak v citovaném nálezu shledal porušení práva na spravedlivý proces právě v úvaze dovolacího soudu o paušální nemožnosti posuzování zásadního právního významu u otázky, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy (bod 24).
V nyní posuzovaném případě však dovolací soud tuto možnost neodmítá a priori a paušálně, ale pouze v posuzovaném případě, když dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být právně významným, neboť úvahy na uvedené téma neobsahuje.
Lze přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu odvolacího jsou ohledně tvrzeného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nedostatečná.
Na straně druhé však smyslem institutu ústavní stížnosti je efektivní ochrana ústavnosti. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 436/2013-277 ze dne 27. 2. 2014 (napadený ústavní stížností odmítnutou usnesením sp. zn. II. 1706/14, ze dne 15. 9. 2015, dostupným na nalus.usoud.cz), ve kterém Nejvyšší soud projednal dovolání stěžovatelky ve skutkově obdobném případě (pouze ve vztahu k jinému žalovanému subjektu) meritorně, avšak dovolání jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., protože Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou, zda vznesení námitky promlčení v řízení o poddlužnické žalobě není v rozporu s dobrými mravy, pokud se žalovaná (poddlužnice) nadále podílí na uspokojování pohledávky dlužníka.
Tuto otázku pak vyložil tak, že "jestliže je poddlužnická žaloba založena na porušení povinností dlužníka povinného vyplývajících z §312 a §314 o. s. ř. (v souzené věci ve znění účinném do 31. 12. 2000), nemůže samotné jejich porušení (konkrétně nevyplacení pohledávky oprávněné a zasílání jednotlivých splátek povinnému) bez dalšího vést k závěru, že námitka promlčení uplatněná dlužníkem povinného je v rozporu s dobrými mravy. Takový rozpor je možné dovozovat jen z konkrétních okolností, za kterých k porušení povinnosti dlužníka povinného došlo". V případě sporu vedeného stěžovatelkou však tyto okolnosti neshledal.
Ve vztahu k nyní posuzovanému případu a namítanému odepření přístupu k dovolacímu soudu je tak možno konstatovat, že otázku zásadního právního významu, která by mohla otevřít prostor pro opětovné přehodnocení závěrů nižších soudů případným kasačním zásahem Nejvyššího soudu (pokud by shledal dovolání nejen jako přípustné, ale též jako důvodné), Nejvyšší soud již autoritativně v rovině podústavního práva v citovaném rozhodnutí zodpověděl, ovšem ve vztahu ke stěžovatelce způsobem, který by k úspěchu v nyní posuzovaném sporu nevedl.
Případný zásah Ústavního soudu v nyní posuzované věci by se tak jevil jako ryze formální, neboť otázka zásadního právního významu formulovaná stěžovatelkou v dovolání byla již Nejvyšším soudem meritorně posouzena, navíc v řízení samotné stěžovatelky, které je skutkově obdobné a liší se pouze žalovanými subjekty. Námitka tvrzeného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy však byla posouzena pro stěžovatelku nepříznivě z hlediska možného úspěchu ve věci. Případný kasační zásah vůči ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání by tak vedl pouze k formálnímu opětovnému posouzení přípustnosti dovolání z důvodu vyřešení otázky zásadního právního významu, která však již v mezidobí meritorně v obdobné věci posouzena byla. Z hlediska věcného sporu v rovině podústavního práva by výsledek opětovného řízení před dovolacím soudem neměl na právní sféru stěžovatelky vliv, resp. nevedl by k úspěchu ve sporu před obecnými soudy. V této situaci se jakýkoli zásah Ústavního soudu nejeví jako účelný.
Námitku posouzení shodných právních otázek různými soudy v obdobných případech nelze považovat bez dalšího za ústavně relevantní, neboť jakkoli je nejednotnost rozhodování obecných soudů v právním státě nežádoucí, není rolí Ústavního soudu jejich judikaturu sjednocovat, neboť by se tím nutně dostal do pozice superrevizní instance v otázkách správnosti aplikace podústavního práva, kterážto role mu ústavně nepřísluší (čl. 92 Ústavy). Ústavní soud konstantně zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy). Proto mu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Věcné posouzení, resp. výklad podústavního práva tedy není v kompetenci Ústavního soudu, nejde-li o zjevnou svévoli či extrémní exces v intepretaci podústavního práva, o což v nyní posuzovaném případě nejde.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu