ECLI:CZ:US:2011:1.US.548.11.1
sp. zn. I. ÚS 548/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S. proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 5. 2008 č. j. 10 C 359/2007-32, kterým nebyla připuštěna změna žaloby a byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti žalovanému JUDr. P. L. na zaplacení peněžité částky s příslušenstvím a na placení renty, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2008 č. j. 57 Co 429/2008-61, jímž byl v meritu věci potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 3369/2009-109, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a JUDr. P. L. jako vedlejšího účastníka.
Výrok
Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 5. 2008 č. j. 10 C 359/2007-32, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2008 č. j. 57 Co 429/2008-61 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 3369/2009-109 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud zjistil ze spisu následující skutečnosti.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 5. 2008 č. j. 10 C 359/2007-32 nebyla připuštěna změna žaloby, dále byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému JUDr. P. L. na zaplacení částky 1 117 075 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 247 004 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 870 071 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, a dále na placení renty od 1. 6. 2008 ve výši 932 Kč měsíčně se zákonným úrokem z prodlení od 16. 2. 2008 včetně případného zvýšení procentní výměry důchodů. Stěžovatel byl zavázán zaplatit žalovanému náklady řízení a Česká republika byla zavázána k zaplacení odměny a hotových výdajů ustanovenému zástupci stěžovatele.
3. Zamítnutí žaloby odůvodnil okresní soud především tím, že neshledal porušení právní povinnosti žalovaným (vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti). V řízení se totiž nepodařilo stěžovateli jako žalobci prokázat existenci takového právního vztahu se žalovaným, ze kterého by žalovanému vyplývala vůči stěžovateli právní povinnost podat za žalobce žalobu k uplatnění jiných jeho pracovněprávních nároků vůči bývalému zaměstnavateli, než které byly uplatněny u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 225/94, případně 8 C 402/92 či 8 C 114/93. Okresní soud též konstatoval promlčení nároku na náhradu škody z případného odpovědnostního vztahu mezi účastníky, neboť počátek běhu promlčecí doby odvíjel od data 4. 6. 2003, kdy stěžovatel ukončil spolupráci se žalovaným; se zřetelem k tomu, že nároky na náhradu škody vůči žalovanému jako advokátovi byly uplatněny nejprve dnem 4. 4. 2007 "a následně jejich rozšířením dne 16. 5. 2008", dovodil okresní soud, že tříletá objektivní promlčecí doba marně proběhla. Soud rovněž dodal, že část nároku, a sice částka odpovídající náhradě za ztrátu na důchodu za období od 4. 6. 2003 do 31. 5. 2008, je zcela nedůvodná již jen na základě tvrzení samotného žalobce; ten v řízení 26 C 29/2004 uvedl, že dne 3. 6. 2003 ukončil s žalovaným veškerou spolupráci a po tomto datu již tedy žalobce-stěžovatel ani nemohl dát žalovanému pokyn, aby podal žalobu za účelem uplatnění uvedených nároků.
4. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 11. 12. 2008 č. j. 57 Co 429/2008-61 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku a změnil výroky týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně přiznal odměnu za zastupování zástupkyni stěžovatele a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že obě promlčecí doby stanovené §106 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák."), tj. subjektivní dvouletá i objektivní tříletá, počaly běžet 4. 6. 2003 a uplynuly před uplatněním nároků žalobce proti žalovanému u soudu. Námitku stěžovatele, že žalovaný způsobil žalobci škodu úmyslně, a proto by se mělo jednat o desetiletou promlčení dobu, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný chtěl stěžovateli způsobit škodu nebo s tím byl srozuměn. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani to, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi je odpovědností objektivní.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné. V konkrétnostech uvedl především následující. Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že stěžovatel o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděl nejpozději dne 4. 6. 2003, kdy ukončil veškerou spolupráci s žalovaným, a od této doby začala stěžovateli běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba k uplatnění nároků u soudu, a dovodil-li (se zřetelem k tomu, že nároky byly u soudu uplatněny 4. 4. 2007 a 16. 5. 2008), že jsou promlčeny, je jeho právní posouzení věci v souladu s hmotným právem i s judikaturou, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemá zásadní právní význam. Uplynula-li marně subjektivní promlčecí doba, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda škoda byla způsobena úmyslně, a zda je tedy objektivní promlčecí doba tříletá či desetiletá. K námitce stěžovatele, že jednání žalovaného nebylo v souladu s dobrými mravy, dovolací soud dodal, že za zásadně právně významnou nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, neboť posouzení této otázky závisí na jedinečných okolnostech konkrétního případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 931/2000, ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1795/2006 nebo ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 25 Cdo 235/2007).
II.
6. Stěžovatel se domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V konkrétnostech namítá zejména následující.
7. Stěžovatel uvedl, že v původní žalobě o náhradu škody na zdraví způsobené nemocí z povolání po skončení pracovní neschopnosti ve výši 11 777,80 Kč byl zastoupen advokátem-vedlejším účastníkem JUDr. L. Řízení probíhalo pod spisovou značkou 10 C 225/1994. V tomto řízení vydal okresní soud dne 11. 8. 2000 zamítavý rozsudek č. j. 10 C 225/1994-39, který byl doručován vedlejšímu účastníku 24. 11. 2000. V době doručení nebyl advokát-vedlejší účastník zastižen a zásilka s rozsudkem byla dne 27. 11. 2000 uložena u pošty. Vedlejší účastník si rozsudek v úložní době nevyzvedl a ten nabyl právní moci 16. 12. 2000. Tím pozbyl stěžovatel možnost odvolat se proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby a dosáhnout nápravy u odvolacího soudu, který analogické rozhodnutí Okresního soudu v Opavě č. j. 26 C 29/2004-56 ze dne 18. července 2005 zrušil a vrátil zpět k dalšímu řízení; je vysoce pravděpodobné, že by stejně postupoval i u citovaného rozsudku č. j. 10 C 225/1994-39. Poté, co byl doručován rozsudek č. j. 10 C 225/1994-39, odůvodňoval vedlejší účastník stěžovateli smyšlenými důvody, proč soud rozsudek nevyhotovil či nedoručil a klamavým informováním zastíral skutečný stav věci, tj., že řízení je pravomocně ukončeno. Koncem května 2003 předal vedlejší účastník stěžovateli rozsudek č. j. 10 C 229/1994-39 s tím, že na Okresním soudu v Opavě zjistil, že spis je založený jako pravomocně ukončený, již se s tím nedá nic dělat a on nechápe, jak se to mohlo stát. Vedlejší účastník byl v uvedeném období zcela nečinný, ačkoliv jako profesionál musel vědět o možnosti požádat soud o prominutí zmeškané lhůty, případně požádat o sdělení, v jakém stavu se řízení nalézá, resp. proč nedošlo k vyhotovení rozsudku. Přesto nekonal, naopak je zřejmé, že úmyslně zastíral své pochybení. Dne 4. 6. 2003 stěžovatel nahlédl do spisu a zjistil, že rozsudek je pravomocný proto, že si jej vedlejší účastník v odběrné lhůtě nevyzvedl, doručení nastalo uložením. Stěžovatel, přesvědčen, že vedlejší účastník mu způsobil škodu tím, že rozsudek Okresního soudu v Opavě č. j. 10 C 225/1994-39 ze dne 11. 8. 2000 nepřevzal, a zbavil tak stěžovatele možnosti zvrátit výsledek řízení u odvolacího soudu, podal proti vedlejšímu účastníku dne 14. 1. 2004 žalobu o náhradu škody. Vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení všech stěžovatelem uplatněných nároků na náhradu škody, kterou stěžovateli způsobil jako jeho advokát. Soud shledal nárok stěžovatele promlčeným a žalobu zamítl. Krajský soud tento rozsudek potvrdil.
Podle názoru stěžovatele však obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva nesprávným posouzením námitky promlčení. Jeho nárok prý nebyl promlčen, neboť vedlejší účastník mu škodu způsobil úmyslně, a to v úmyslu nepřímém. Úmyslné jednání spatřuje v počínání žalovaného, který nepřevzal rozsudek Okresního soudu v Opavě č. j. 10 C 225/1994-39 ze dne 11. 8. 2000 a stěžovatele dva a půl roku mystifikoval s tím, že rozsudek ještě nebyl doručen a ani vyhotoven, i když si jako právně vzdělaný advokát musel být vědom, že je to z procesního hlediska nemožné. Po dvou a půl letech, co vedlejší účastník stěžovatele takto uváděl v omyl, mu sdělil, že s ním již nehodlá spolupracovat a ukončuje právní zastupování. Aplikace námitky promlčení obecnými soudy je podle stěžovatele v příkrém rozporu s dobrými mravy, protože vedlejší účastník si svým chováním a klamavými informacemi cíleně a vědomě vytvářel podmínky pro pozdější uplatnění námitky promlčení ve sporu o náhradu škody, kterou svým neprofesionálním přístupem zavinil. Soudy však při aplikaci institutu promlčení nepřijaly argumenty stěžovatele; odvolací soud uzavřel, že "aplikace promlčení a běhu promlčecích lhůt stejně jako posouzení zavinění vzniku škody" okresním soudem je správná, a ztotožnil se s ní. Stěžovatel je přesvědčen, že použití jiného měřítka pro jednání vedlejšího účastníka jako osoby v právu zběhlé a zvláště zachování principu výkonu práva v souladu s dobrými mravy by vedlo k tomu, že námitka promlčení bude shledána rozpornou s dobrými mravy a žalobě bude vyhověno.
Stěžovatel dodal, že od 1. 1. 1999 je bezdomovcem, neboť se mu právě zásluhou pochybení zaměstnavatele a následných průtahů v řízení před obecnými soudy rozpadla rodina a on zůstal téměř bez prostředků. Vzhledem k zdravotním omezením a svým potížím byl bez práce a nebyl schopen si ji sehnat.
Stěžovatel konečně míní, že soudy pochybily také tím, že rozdělily řízení o náhradu škody do tří dílčích řízení, což on pokládá za porušení svého práva na zákonného soudce; navíc tím způsobily navýšení nákladů řízení a vnesly do už tak komplikovaného řízení ještě větší zmatek. Všechna tato řízení skončila stejným - zamítavým rozsudkem.
8. Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě jen odkázal na (vlastní) napadené rozhodnutí.
9. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z obsahu rozsudku (spis nemá odvolací soud k dispozici a s ohledem na časový odstup si již na podrobnosti případu nevzpomíná) nevyplývá, že by byl stěžovatel v řízení rozpor námitky promlčení s dobrými mravy namítal a že by tvrdil, v čem tento rozpor spočívá. Jestliže odvolací soud §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení pro okolnosti případu ani neaplikoval, zřejmě ani neuvažoval o možnosti aplikace §3 obč. zák. a poučení žalobce podle §118a o. s. ř. v tehdy platném znění. Odvolací soud se domnívá, že svým rozhodnutím neporušil stěžovatelem namítané ústavní předpisy a že jeho stížnost není důvodná.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. Právní názory, které byly v napadeném usnesení uplatněny, odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu. Stěžovatel proti nim ve skutečnosti nebrojí; neuvádí jediný argument ve prospěch závěru, že rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, je nesprávné. Nezpochybňuje (relevantně) úsudek, že rozhodnutí odvolacího soudu, které dovoláním napadl, není zásadního významu po právní stránce [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. Stěžovatel opakuje námitku nesprávného posouzení otázky promlčení, s níž se dovolací soud (pochopitelně opět jen v rovině zásadního právního významu) v odůvodnění svého usnesení vypořádal. K tomu, zda v situaci, kdy přípustnost dovolání je závislá na úvaze dovolacího soudu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], může být jeho odmítavým rozhodnutím účastník dotčen v ústavními předpisy garantovaných právech, se Ústavní soud vyjádřil kupříkladu v odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 566/02 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94 ze dne 21. 2. 1995 (U 7/3 SbNU 333). Nejvyšší soud je přesvědčen, že tato situace v daném případě nenastala, a stížnost tedy neobstojí ani v rovině ústavněprávní; právo na přezkum třetí instancí, který podle procesních předpisů není bezpodmínečný, ústavněprávní ochrany nepožívá. Nejvyšší soud má z uvedených důvodů za to, že ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí (zjevně) není důvodná, a proto navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítl, popřípadě zamítl.
11. Vedlejší účastník - JUDr. P. L. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Obecné soudy v projednávaném případě postupovaly v souladu s ustanovením §106 odst. 1 občanského zákoníku a právní názory uvedené v napadených rozhodnutích jsou s tímto ustanovením zcela v souladu. Není žádného podkladu pro úsudek, že soudy při posuzování rozhodné otázky uplatnily právní názor nestandardní, případně vybočující z mezí aplikovaného ustanovení. Co do návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti vedlejší účastník uvedl, že žaloba byla zamítnuta a nevznikla povinnost k plnění. Jediný závazek žalobce je v úhradě nákladů řízení, které si způsobil svévolným navyšováním žalované částky a neústupným právním názorem, který aplikuje i v ústavní stížnosti; to vše za situace, kdy byl od počátku všech řízení zastoupen advokáty. Vedlejší účastník navrhl, aby byly návrhy stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítnuty a aby bylo stěžovateli uloženo uhradit náklady řízení vedlejšímu účastníku spočívající v odměně za zastupování, kterou je povinen zaplatit k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci usnesení [odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, v částce 10 000 Kč a paušální náhrada ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby s připočtením 20 % DPH].
12. S ohledem na udělený (obecné soudy) či presumovaný (stěžovatel) souhlas účastníků řízení s postupem podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
13. Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. Z toho plyne, že může uplatnit i takové důvody svého rozhodnutí, které stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl. To má význam i pro nyní posuzovanou ústavní stížnost.
14. To proto, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko namítal, že obecné soudy neshledaly námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Tedy, stěžovatel patrně (v důsledcích) usiloval o to, aby Ústavní soud posouzení otázky, zda námitka promlčení uplatněná vedlejším účastníkem je v rozporu s dobrými mravy - ke kterému jsou však kompetentní toliko obecné soudy - nahradil věcně posouzením vlastním. K tomu však Ústavní soud zásadně příslušný není; není totiž další instancí v obecném soudnictví, nýbrž toliko ochráncem ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jak je uvedeno kupříkladu v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), "Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přitom přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy.".
15. Nyní posuzovaná věc však dosahuje jiné ústavněprávní roviny než v podobě stěžovatelem žádaného věcného přehodnocení otázky souladu námitky promlčení s dobrými mravy.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti spojil otázku dobrých mravů s následujícími (tvrzenými) skutečnostmi. Uvedl, že poté, co byl doručován rozsudek č. j. 10 C 225/1994-39, odůvodňoval vedlejší účastník stěžovateli smyšlenými důvody, proč soud rozsudek nevyhotovil či nedoručil, a klamavým informováním zastíral skutečný stav věci, tj., že řízení je pravomocně ukončeno, protože vedlejšímu účastníku byl citovaný rozsudek doručen (vedlejší účastník si jej na poště nevyzvedl). Proto stěžovatel nemohl podat proti rozsudku č. j. 10 C 225/1994-39 odvolání. Vedlejší účastník byl podle stěžovatele v uvedeném období zcela nečinný, ačkoliv jako profesionál musel vědět o možnosti požádat soud o prominutí zmeškané lhůty, případně požádat o sdělení, v jakém stavu se řízení nalézá, resp. proč nedošlo k vyhotovení rozsudku. Přesto nekonal, naopak je zřejmé, že úmyslně zastíral své pochybení.
17. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádný z obecných soudů na citovanou námitku stěžovatele o rozporu námitky promlčení vedlejšího účastníka s dobrými mravy nijak nereagoval, ať již tím, že by odůvodnily svůj eventuální závěr o souladu námitky promlčení s dobrými mravy, či tím, že by stěžovatele vyzvaly k doplnění důkazů k prokázání jeho - výše uvedeného - tvrzení. Tím obecné soudy zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, která má ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu za následek porušení práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2600/09 ze dne 9. 12. 2010 (N 245/59 SbNU 499)].
18. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že z obsahu jeho rozsudku neplyne, že by byl stěžovatel rozpor námitky promlčení s dobrými mravy namítl. Tomu Ústavní soud nepřisvědčuje. Je pravda, že stěžovatel měl - především v řízení před soudem prvního stupně - svou námitku o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vyjádřit pregnantněji, podrobnějším způsobem, obdobně jak to činí nyní v ústavní stížnosti. Nicméně, z okolností daného případu (aniž by je však zde Ústavní soud sám hodnotil), jak je i v průběhu řízení před soudem prvního stupně stěžovatel popisoval a chápal, bylo možné obsahově dovodit, které z nich konkrétně s jednáním v rozporu s dobrými mravy spojuje; např. v rozšíření žaloby ze dne 16. 5. 2008 uvádí, že jej vedlejší účastník dlouhodobě vědomě a opakovaně uváděl v omyl tvrzeními, že předmětný rozsudek nebyl soudem vypracován v písemné podobě, že vedlejší účastník neměl zůstat ve věci nečinný, přičemž hovořil i o uplatnění námitky promlčení vedlejším účastníkem a úmyslném způsobení škody vedlejším účastníkem (srov. č. l. 25). Na tom tedy nic nemění ani to, že stěžovatel v řízení před okresním soudem patrně nepoužil výslovně pojem dobré mravy a neodkázal na §3 odst. 1 obč. zák., neboť jde toliko o právní kvalifikaci stěžovatelem tvrzených skutečností ("iura novit curia").
19. V odvolacím řízení pak již stěžovatel výhradu rozporu námitky promlčení vedlejšího účastníka s dobrými mravy vznesl přesněji. Totiž, v odvolání uvedl, že námitka promlčení neměla být akceptována, neboť vedlejší účastník dlouhodobě uváděl stěžovatele v omyl tvrzením, že rozsudek ze dne 11. 8. 2000 č. j. 10 C 225/94-39 mu nebyl doručen, a to až do dne 29. 5. 2000, a že po převzetí citovaného pravomocného rozsudku nepodal proti němu dodatečně odvolání spojené s žádostí o prominutí zmeškání lhůty (srov. č. l. 42-43). Při následujícím ústním jednání dne 11. 12. 2008 již se stěžovatel (jeho právní zástupkyně) "dobrých mravů" výslovně dovolává: "Pokud jde o namítané promlčení nároku, žalobce má za to, že vznesení této námitky je v rozporu s dobrými mravy." (srov. č. l. 56).
20. Uvedenou výhradou stěžovatele o rozporu námitky promlčení vedlejšího účastníka s dobrými mravy se tedy odvolací soud věcně zabývat měl, a to tím spíše, že i vedlejší účastník v odvolacím řízení své vlastní pochybení v rámci doručování připustil (srov. č. l. 64).
21. Ostatně, ani sám Nejvyšší soud v napadeném usnesení netvrdil, že se nemůže věcně zabývat stěžovatelovou výhradou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy proto, že by snad tato námitka stěžovatelem v řízení vznesena vůbec či adekvátně (například včas) nebyla. Nejvyšší soud "pouze" argumentoval v podstatě nemožností zobecnění této námitky, takže ji nelze považovat za otázku zásadního právního významu.
22. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyslovil tak, že posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je zásadně v kompetenci Nejvyššího soudu; to proto, že jeho úlohou je také sjednocovat judikaturu obecných soudů. Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná v tom kterém případě o otázku zásadního právního významu, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, pokud nejde o projev svévole a pokud Nejvyšší soud postupuje v souladu s ústavními principy soudního řízení (tj., pokud je dovolání stanoveným způsobem projednáno). Jestliže však dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, má povinnost svůj závěr ústavně konformně odůvodnit [srov. např. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Řečeno ještě jinými slovy, Ústavní soud úvahu Nejvyššího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu, zásadně nepřezkoumává, nejde-li o argumentaci zjevně nelogickou či jinak extrémní [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. II. ÚS 3729/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
23. Nejvyšší soud v napadeném usnesení - a priori (paušálně) - vyloučil možnost posuzování zásadního právního významu u otázky, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. To proto, že každý případ je jedinečný, a zobecnění je tedy nemožné. Takové odůvodnění závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatele v napadeném usnesení Nejvyššího soudu však Ústavní soud v této souzené věci za ústavně konformní nepovažuje. Lze si představit případy, kdy bude zobecnění možné i tehdy, pokud bude dovolatel tvrdit, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Sem mohou patřit i případy, kdy advokát účastníka řízení hrubou nedbalostí či následným zatajováním významných skutečností způsobil svému klientovi ztrátu procesu a posléze ve sporu o náhradu škody uplatní proti bývalému klientovi námitku promlčení. Ostatně, ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 25 Cdo 235/2007 - které Nejvyšší soud v napadeném usnesení citoval - nesvědčí pro paušální vyloučení výhrady o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy z přezkumu případné existence otázky zásadního právního významu. V citovaném usnesení se totiž Nejvyšší soud zabýval tím, zda okolnosti námitky promlčení jsou či nejsou natolik specifické, že by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné považovat za zobecnitelné, a mající tak judikatorní přesah ("Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vznesení námitky promlčení žalovanými jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné, a nemá tak judikatorní přesah.").
24. Pokud tedy Nejvyšší soud v napadeném usnesení - a priori (paušálně) - vyloučil možnost posuzování zásadního právního významu u otázky, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, šlo o úvahu zjevně nelogickou, a tudíž libovolnou, zakládající tím porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
25. Za tohoto stavu shledal Ústavní soud napadená rozhodnutí jako porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), a proto je zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
26. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl již proto, že si jeho rozhodnutí delší čas nevyžádalo.
27. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu vedlejšího účastníka, aby uložil stěžovateli povinnost uhradit mu náklady řízení. To proto, že jednak platí zásada, že účastník i vedlejší účastník si hradí náklady řízení sám (srov. §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), jednak bylo stěžovateli vyhověno, takže výsledek řízení pro vedlejšího účastníka příznivý není (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).