ECLI:CZ:US:2015:1.US.1124.15.1
sp. zn. I. ÚS 1124/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015 č. j. 25 Cdo 4235/2014-151 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2014 č. j. 71 Co 239/2014-119 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 8. 2013 č. j. 124 C 146/2012-62 rozhodl tak, že žalovaní M. B. a F. D. jsou povinni zaplatit stěžovateli jako žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 175 000 Kč.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 71 Co 239/2014-119 změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2013 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud poukázal na to, že předmětem sporu bylo právo na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením podle §444 odst. 3 písm. e) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník z roku 1964", s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pohledávka z tohoto práva byla na stěžovatele postoupena K. B. jako sestrou zavražděného bezdomovce Pavla K. (jedná se o pseudonym), přičemž žalovaní byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 5/2010-732 pravomocně uznáni vinnými trestným činem jeho vraždy. Krajský soud dospěl v rozsudku ze dne 11. 6. 2014 k závěru, že podle §525 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 nelze nárok tohoto druhu postoupit. Předmětná pohledávka tak byla na stěžovatele postoupena neplatně, a tento proto nemá ani aktivní legitimaci k jejímu uplatnění před soudem.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 2. 2015 č. j. 25 Cdo 4235/2014-151 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2014. V odůvodnění usnesení vyšel z toho, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř.
4. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2014 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 15. 4. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil. Namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjádřil přesvědčení, že pokud mělo dovolání vady, měl být Okresním soudem v Ostravě jako soudem prvního stupně vyzván k jejich odstranění, k čemuž však nedošlo a spis byl předčasně postoupen Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu; dovolací soud pochybil, pokud tuto procesní vadu nenapravil. Zejména pak Nejvyšší soud postupoval formalisticky a v rozporu s obecnými principy spravedlnosti, pokud dovolání odmítl; stěžovatel je přesvědčen, že dostatečně vyjádřil důvody dovolání, konkrétně nesprávné právní posouzení věci Krajským soudem v Ostravě jako odvolacím soudem; odvolací soud pochybil, pokud stěžovateli odepřel aktivní legitimaci k vedení sporu.
5. Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal předložení příslušného soudního spisu, vedeného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 124 C 146/2012.
II. Posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2014, když stěžovatel je přesvědčen, že důvody dovolání v něm byly vyjádřeny dostatečně, a pokud měly obecné soudy za to, že tomu tak není, měly jej vyzvat k odstranění zjištěných vad.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nevykročil z ústavních mezí své rozhodovací činnosti, pokud dovolání stěžovatele odmítl pro absenci zákonných náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně proto, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř.
11. Ústavní soud ověřil, že v dovolání ze dne 15. 9. 2014, podaném ustanovenou zástupkyní stěžovatele, byl rekapitulován dosavadní průběh řízení a co do vlastního obsahu dovolání uvedeno jen tolik, že stěžovatel považuje důvody, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, za zcela nesprávné a naopak důvody, z nichž vycházel soud prvního stupně, za správné a zákonné. Stěžovatel se v dovolání ani náznakem nevyjádřil k otázce jeho přípustnosti. Žádným způsobem nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a nezmínil ani žádné ustanovení zákona, z nichž by měla přípustnost dovolání vyplývat. Pro úplnost lze dodat, že totožné deficity vykazovalo i rukou psané podání ze dne 1. 9. 2014, které sepsal sám stěžovatel a které bylo označeno jako dovolání; stěžovatel v něm (toliko) podrobně rekapituloval dosavadní průběh řízení a vyjádřil nesouhlas s právním názorem krajského soudu.
12. Z právě uvedeného je zřejmé, že se v projednávané věci nemůže jednat o nepřípustný případ, kdy by Nejvyšší soud požadoval specifikaci právní otázky, která je určující pro posouzení přípustnosti dovolání, nejen slovním vymezením, ale i uvedením konkrétních spisových značek rozhodnutí představujících dosavadní rozhodovací praxi (nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
13. Dovolání stěžovatele nejen že neobsahovalo vymezení předmětné právní otázky, ale ani jen citaci ustanovení §237 o. s. ř., resp. té jeho části, kterou stěžovatel pokládal za určující pro posouzení svého dovolání jako přípustného. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že ústavnímu pořádku není na překážku požadavek, aby dovolání nad rámec prosté citace (transkripce) ustanovení §237 o. s. ř. obsahovalo i vymezení konkrétní právní otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla řešena doposud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3047/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2817/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 695/14 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13).
14. K meritornímu přezkumu ústavní stížnosti nemohla vést ani navazující námitka stěžovatele, podle níž měly obecné soudy stěžovatele jako dovolatele vyzvat k odstranění zjištěných vad dovolání. V této souvislosti je třeba poukázat na §243b o. s. ř., podle něhož se pro dovolací řízení nepoužije ustanovení §43 o. s. ř., v němž je upravena povinnost předsedy senátu vyzvat účastníka k opravě nebo doplněno podání, které neobsahuje veškeré zákonné náležitosti.
15. Ústavní soud dodává, že se žádným způsobem nezabýval vlastním předmětem řízení před obecnými soudy, jakož ani otázkou aktivní procesní legitimace stěžovatele k podání žaloby, neboť by tím nepřípustně zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a fakticky nahrazoval přezkumnou činnost dovolacího soudu.
16. V této souvislosti lze poukázat na nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že "není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.)." Totožná východiska Ústavní soud aplikoval např. též v usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1459/13, usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3807/13 nebo usnesení ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2628/14.
III. Závěr
17. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu