ECLI:CZ:US:2015:1.US.1164.15.1
sp. zn. I. ÚS 1164/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. J., právně zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, CSc., advokátem se sídlem Imrychova 9821, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2013 č. j. 5 T 89/2012-2835, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 7 To 87/2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 č. j. 7 Tdo 1123/2014-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností zjistil Ústavní soud, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 5 T 89/2012 byl stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 11. 2011, a byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po částce 100 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Dále mu byl uložen trest zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu jednoho roku.
3. Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel (i další spoluobvinění) odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 7 To 87/2014 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu Prahu 1 pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti a znovu stěžovatele odsoudil k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sboru a obecní policie v trvání jednoho roku.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 7 Tdo 1123/2014-71 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
5. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestné, když on se žádného trestného činu nedopustil. Tvrdí, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly pojem úřední osoba. Stěžovatel se na opak domnívá, že jako úřední osoba nevystupoval. Jeho jednání kvalifikované jako trestný čin nebylo natolik škodlivé, aby nestačilo jeho potrestání prostředky mimo trestního práva, neboť trestní postih má být používán jako ultima ratio.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky), a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Ústavní soud konstatuje, že tyto ústavněprávní předpisy nebyly v posuzovaném případě porušeny.
9. Ústavní soud předně uvádí, že námitky stěžovatele uplatněné v této ústavní stížnosti jsou shodné s námitkami dalších spoluobviněných, jejichž ústavní stížnost již byla odmítnuta usnesení sp. zn. I ÚS 958/15. K námitkám stěžovatele týkajících se uplatnění trestního práva jako prostředku "ultima ratio" Ústavní soud shodně jako v uvedeném usnesení poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost kázeňská. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností kázeňskou. Stěžovatel svým jednáním opakovaně porušoval jednak ustanovení zákona o služebním poměru, ale i ustanovení §10 odst. 2 zákona o Policii ČR. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
10. Co se týče dokazování a zjišťování skutkových okolností, Ústavní soud shledal, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění.
11. Nalézací soud zjistil, že platila automatická zaběhnutá praxe, že za svou činnost byli policisté honorováni. Tuto odměnu však policisté mimo službu nejsou oprávněni přijmout, neboť je to v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) a §48 odst. 2 zákona o služebním poměru.
12. Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
13. K námitkám ohledně postavení úřední osoby obecné soudy vyšly z ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Dospěly k závěru, že pokud stěžovatelé jako policisté ve služebním stejnokroji vykonávali úkony spadající do působnosti policie, používali přitom oprávnění, která jsou jim jako příslušníkům bezpečnostního sboru svěřena zákonem, jednali v postavení úředních osob, přestože se v dané době ve službě nenacházeli. V tomto směru je nutné rozlišovat dvě situace, které jsou pro posouzení postavení úřední osoby v konkrétním případě rozhodující. První z nich je situace, na níž pamatuje ustanovení §10 odst. 2 zákona o Policii ČR. Podle něho má policista i v době mimo službu, je-li bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo svoboda osob anebo majetek nebo došlo-li k útoku na tyto hodnoty provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil. Za těchto okolností je pak i policistům v civilním oděvu, poté, co svou příslušnost k policii prokáží, poskytována zvýšená ochrana, coby úředním osobám. V dané věci však stěžovatel spolu s dalšími obviněnými v době mimo službu, bez vědomí nadřízeného v podstatě svévolně vykonávali preventivní dohled nad silničním provozem a v případě nutnosti jej řídili s příslibem finanční odměny od soukromého subjektu, aby zajistili hladký průběh natáčení audiovizuálních děl. K usnadnění tohoto jednání, aby si zajistili respekt řidičů a jiných osob, vykonávali tuto činnost v době mimo službu ve služebním stejnokroji, čímž prokazovali svou příslušnost k Policii ČR. Jednali proto jako úřední osoby, nicméně svým jednáním porušovali řadu ustanovení služebního zákona a výše uvedené ustanovení zákona o Policii ČR, a zneužili tak svou pravomoc. Podléhají proto také zvýšené odpovědnosti (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 958/15).
14. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu