ECLI:CZ:US:2015:1.US.1286.15.1
sp. zn. I. ÚS 1286/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti B. T. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 15. ledna 2014, č. j. 9 T 15/2013-589, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č. j. 12 To 33/2014-755, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, spolu se dvěma spoluobviněnými uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. K odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nedotčeném výroku o vině odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
4. Dovolání stěžovatele a ostatních spoluobviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1193/2014, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
5. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel spolu se dvěma spoluobviněnými dopustit (zkráceně řečeno) tím, že od večerních hodin dne 25. 4. 2013 do 20:55 hodin dne 28. 4. 2013, kdy byli zadrženi, v domě na specifikované adrese, se společně, po dohodě, za pomoci rozsáhlé chemické instrumentace na speciálním zařízení uzpůsobeném k výrobě, podíleli na neoprávněné, ve velkém rozsahu organizovanou skupinou blíže dosud neustanovených osob prováděné výrobě psychotropní látky metamfetamin označované osobami drogově závislými jako pervitin, přičemž tuto látku bez povolení vyráběli nejspíše z lékového přípravku CIRRUS obsahujícího pseudoefedrin, kdy na místě bylo zajištěno celkem nejméně 5 400 gramů pervitinu, nejméně 5 600 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu, jenž obsahoval 4.200 gramů pseudoefedrinu, a 27 kusů tablet lékového přípravku CIRRUS, přičemž z těchto zajištěných výchozích látek, i s přihlédnutím k množství na místě přítomných surovin - chemikálií (plechové barely o objemu 25 litrů s obsahem toluenového čističe, skleněné lahve o objemu 1 litr s obsahem kyseliny chlorovodíkové - celkem 17 litrů, originálně uzavřené skleněné láhve o objemu 1 litr s obsahem kyseliny fosforečné - celkem 13 litrů, plastová nádoba originálně uzavřená s obsahem fosforu - celkem 3,5 kg, plastové nádoby a dózy originálně uzavřené s obsahem hydroxidu sodného - celkem 74,8 kg, plastové barely o objemu 50 litrů s obsahem toluenu - celkem 705 litrů, skleněné láhve originálně uzavřené s obsahem jódu - celkem 19,8 kg, plechový kanystr s obsahem acetonu - celkem 67 litrů), bylo možno vyrobit dalších celkem 4 800 gramů pervitinu, tedy celkem se podíleli na výrobě 5,4 kg pervitinu v prodejní hodnotě nejméně 800 Kč za 1 gram, přičemž organizovaná skupina dosud neustanovených pachatelů měla za účelem distribuce v úmyslu vyrobit dalších 4,8 kg pervitinu, přičemž v důsledku policejního zásahu k výrobě psychotropní látky v tomto množství již nedošlo; prodejní hodnota látky zvané pervitin v celkovém množství nejméně 10,2 kg by představovala částku nejméně 8 160 000 Kč, kdy náklady na výrobu tohoto množství drogy na vstupních surovinách činí 1 509 109 Kč.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel popřel svoji vinu a zopakoval polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů. Poukázal zejména na to, že podle něj orgány činné v trestním řízení náležitě neprověřily verzi, že byl toliko najat na úklidové práce a nikoli na výrobu pervitinu. V objektu se měl zdržovat jen necelé tři dny. Proti stěžovateli údajně svědčí toliko stopa DNA na ochranných maskách, jejichž použití stěžovatel vysvětluje chemickým zápachem v domě. Stěžovatel tvrdí, že si jako dosud bezúhonný občan nebyl vědom toho, jaký zápach je typický pro výrobu pervitinu. I k dalším skutkovým zjištěním stěžovatel uvádí vlastní vysvětlení - ať už se týká podložení misek, v nichž krystalizoval pervitin novinami s datem, kdy se již stěžovatel v objektu nacházel, závěrů znaleckého posudku z hlediska období, kdy mělo k výrobě pervitinu docházet, či informací získaných z výpovědi svědka Voráčka. V době zásahu policie navíc dům nebyl zamčený.
7. Stěžovatel nesouhlasí ani s právní kvalifikací jednání. Pokud by se skutečně na výrobě pervitinu podílel, muselo by se tak vzhledem k délce jeho pobytu v objektu dít ve výrazně menším rozsahu. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že použily extenzivní interpretaci. Ze znaleckého posudku dovozuje, že se mohl podílet na výrobě jen cca 1 - 1,5 kg pervitinu. V závěru stěžovatel nesouhlasí s výší trestu, který se mu jeví jako nepřiměřeně přísný.
8. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a vyžádal si předmětný soudní spis vedený Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, pod sp. zn. 9 T 15/2013.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Jeho úlohou proto není přezkoumávat právní či skutkové závěry obecných soudů ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
11. Ústavní soud zásadně není oprávněn ověřovat důkazní postup obecných soudů či správnost jejich skutkových zjištění. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Při dokazování v trestním řízení mají obecné soudy povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 trestního řádu). Svůj důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů zároveň nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
12. Ústavní soud má za to, že výše uvedené podmínky byly v projednávaném případě beze zbytku naplněny, a nemohl tedy přisvědčit argumentům stěžovatele spočívajícím v polemice se skutkovými závěry obecných soudů. Se skutkovými námitkami stěžovatele se podle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly obecné soudy ve svých rozhodnutích, kde své závěry náležitě a logicky odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném případě existoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani nezjistil, že by rozhodování obecných soudů bylo jakkoliv ovlivněno prvkem svévole. Obecné soudy zevrubně popsaly, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele a z jakých důvodů neuvěřily jeho obhajobě. Ústavní soud se ztotožnil s jejich argumentací a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. K další námitce stěžovatele týkající se právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení §283 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku Ústavní soud zjistil, že touto problematikou se podrobně a přesvědčivě zabýval Nejvyšší soud, a v odůvodnění usnesení své úvahy rozvedl i s odkazy na příslušnou judikaturu. Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic, co by představovalo dotčení stěžovatelových práv. Stěžovatel ostatně usnesení Nejvyššího soudu nenapadl ústavní stížností.
14. Míru zapojení jednotlivých spoluobviněných obecné soudy, zejména soud odvolací, zohlednily při úvahách o výši trestu. K námitce ohledně výše trestu Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k jeho postavení mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), ani v tomto směru přehodnocovat závěry obecných soudů. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Taková situace by mohla nastat v případě, pokud by soud uložil druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014).
15. Žádnou z výše uvedených zásad však odvolací soud při ukládání trestu stěžovateli neporušil. Soud vzal v úvahu okolnosti spáchaného činu a přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem na straně stěžovatele. Trest byl uložen v předvídatelné výměře a při samé spodní hranici zákonné trestní sazby se zařazením do mírnějšího typu věznice, než by při striktní aplikaci zákona náleželo. Zdůvodnění odvolacího soudu a jeho závěry o druhu a výši trestu jsou tak adekvátní konkrétním okolnostem.
16. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a byl proto nucen dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu