ECLI:CZ:US:2015:1.US.1296.15.1
sp. zn. I. ÚS 1296/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Antonína Kopfšteina, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Moravany, Slunečná 243, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 0 EXE 2526/2011-152 ze dne 10. 6. 2014, usnesení Krajského soudu Hradec Králové č. j. 24 Co 337/2014-201 ze dne 20. 10. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 496/2015-218 ze dne 17. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 30. 4. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce prováděné exekutorským úřadem JUDr. Marie Šárové, se sídlem Jihlava, plk. Švece 1528/8 na svůj majetek. K tomu předložil stěžovatel dvě listiny označené jako vzájemná dohoda o částečném narovnání a prominutí dluhu ze dne 2. 10. 2007 a vzájemná dohoda o úplném narovnání dluhu a převzetí hotovosti ze dne 6. 3. 2009 vyhotovené a podepsané jednatelem právního předchůdce jeho věřitele (s tím, že jednatel, který měl uvedené dokumenty podepsat, nedávno zemřel). Napadeným usnesením tento návrh Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a Krajský soud Hradec Králové napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V návaznosti nato podal stěžovatel dovolání, které napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, které mu zaručuje Listina základních práv Evropské unie v čl. 47, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. l a Listina v čl. 36 odst. l. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soudy neuznaly jím předložené dokumenty jako pravé, ačkoli doložil znalecký posudek, že podpis jednatele pravý je. Stěžovatel též uvedl, že v neposlední řadě vyvstává úvaha, proč by zhotovoval dvě listiny a vystavoval se tak v případě, že by je chtěl padělat, zbytečnému riziku.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41), a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
5. Stěžovatel brojí zejména proti způsobu, jakým soudy v napadených rozhodnutích hodnotí provedené důkazy. K tomu Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje srozumitelná, uspokojivá a logická odůvodnění, z nichž je patrné, jaké důkazy obecné soudy provedly, jak provedené důkazy posoudily a k jakým skutkovým zjištěním a následně právním závěrům dospěly. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit zákonnost postupu a závěrů obecných soudů, ale toliko jejich ústavnost, jejíž meze v posuzovaném případě překročeny nebyly. Závěry soudů v napadených rozhodnutích jsou přesvědčivě odůvodněny a nepůsobí ani arbitrárně, ani rozporně se zásadami spravedlnosti.
6. V ústavní stížnosti tedy Ústavní soud neshledal žádné argumenty, které by věc posunuly do ústavněprávní roviny, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu