ECLI:CZ:US:2015:1.US.1533.14.1
sp. zn. I. ÚS 1533/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jaroslava Kalivody, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1041/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014 č. j. 3 Ads 48/2013-23 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013 č. j. 5 A 26/2010-33 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností ze dne 29. 4. 2014 se stěžovatel bránil proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze a navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2014 č. j. 3 Ads 48/2013-23 zamítl kasační stížnost stěžovatele jako žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013 č. j. 5 A 26/2010-33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 12. 2009 č.j. MZDR 58465/2009/PRO. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 9. 2009 č. j. MHMP/213975/ZDR, jímž byla zrušena registrace nestátního zdravotnického zařízení stěžovatele podle §13 odst. 3 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí [s účinností od 1 4. 2012 zrušen zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)].
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že správní soudy nezrušily rozhodnutí správních orgánů, která stěžovatel považuje za nezákonná, neboť nejdříve byla (v jiném řízení) zamítnuta žádost o změnu registrace jeho nestátního zdravotnického zařízení a následně byla žalobou napadenými rozhodnutími zrušena i stěžovatelova registrace původní. V řízení nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy, konkrétně dopisem náměstkyně starosty (primátora) a výslechem ombudsmana; soudy se mimoto nevypořádaly s námitkou korupčního jednání správních orgánů. V důsledku napadených rozhodnutí došlo k likvidaci soukromé lékařské praxe stěžovatele, přičemž soudy nesprávně uvedly, že může požádat o novou registraci.
II. Posouzení ústavní stížnosti
4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval tvrzeními, která byla vypořádána již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, když v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany správních orgánů i obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušil.
8. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III.ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].
9. Stěžovatel setrvává na svém přesvědčení a nesouhlasí s (pro něj nepříznivým) posouzením věci správními orgány, resp. správními soudy, které nevyhověly jeho návrhu na zrušení napadených rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení registrace stěžovatelova nestátního zdravotnického zařízení poté, co nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o změnu registrace, konkrétně změnu sídla zdravotnického zařízení, o kterou usiloval v předcházejícím a na nyní projednávané věci nezávislém řízení. Takto prezentovanou argumentaci stěžovatele nelze označit jinak než za polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která nedosahuje relevance ústavního přezkumu. Stejně je třeba hodnotit nesouhlas stěžovatele s úvahou obecných soudů, že mu nic nebrání požádat o novou registraci.
10. Stěžovatel brojí proti výsledku řízení před správními orgány a soudy, aniž by ovšem v ústavní stížnosti předestřel konkrétní argumentaci, v čem měl spočívat zásah do jeho ústavně zaručených práv. Ve vztahu ke stěžovatelovým návrhům na provedení (dalšího) dokazování lze konstatovat, že správní soudy se s těmito návrhy vypořádaly, a pokud provedení určitých důkazů odepřely - konkrétně důkazů dopisem náměstkyně primátora hlavního města Prahy ze dne 23. 3. 2009, svědeckou výpovědí ombudsmana, ze strany jehož spolupracovníků měl být na stěžovatele činěn nátlak, či telefonátem k prokázání údajného požadování úplatku, pak svůj postup řádně odůvodnily. V této souvislosti lze poukázat na ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je to soud, kdo rozhoduje, které z navržených důkazů provede a které nikoli, přičemž je ovšem povinen zdůvodnit svůj postup, pokud některé z navrhovaných důkazů neprovede; správní soudy v projednávané věci této své povinnosti dostály.
III. Závěr
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nemohl zabývat návrhem stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu, neboť pro případ odmítnutí ústavní stížnosti je takový postup ze zákona vyloučen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu