ECLI:CZ:US:2015:1.US.1653.15.1
sp. zn. I. ÚS 1653/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Martina Vanžury, zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 240/33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 21 Cdo 262/2015-80, ve výroku I., rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014 č. j. 23 Co 354/2014-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. dubna 2014 č. j. 17 C 99/2013-42, ve výroku I., za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Bär Praha, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 2. června 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 28. května 2013, domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dané mu dopisem vedlejšího účastníka řízení ze dne 30. ledna 2013. Obvodní soud žalobu zamítl, když žalobu shledal nedůvodnou.
3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k porušení jeho základních práv došlo nesprávným postupem soudu prvního stupně a následně též odvolacího soudu, pokud jde o průběh a rozsah provedeného dokazování, nesprávnými a krajně překvapivými právními závěry, které soud prvního stupně i odvolací soud na základě provedeného dokazování učinily a nesprávným rozhodnutím dovolacího soudu spočívajícího v odmítnutí stěžovatelova dovolání. Stěžovatel rovněž namítal jak porušení zásad právní jistoty, legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování, tak existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a učiněnými skutkovými zjištěními. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 290/06, III. ÚS 569/03, I. ÚS 236/98, I. ÚS 116/05 a III. ÚS 139/05.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
10. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v souladu s judikaturou, zejména rozhodnutími Nejvyššího soudu, byl naplněn skutkově výpovědní důvod uvedený v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce (ve znění k datu doručení výpovědi). V posuzovaném případě byl výpovědní důvod ve výpovědi řádně specifikován, v důsledku přijaté organizační změny se stěžovatel stal pro vedlejšího účastníka řízení jako obchodní zástupce nadbytečným, soud prvního stupně správně shledal příčinnou souvislost mezi tímto organizačním opatřením a nadbytečností zaměstnance, a správně uzavřel, že vedlejší účastník řízení unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní ve vztahu ke splnění předpokladu pro platnou výpověď z pracovního poměru.
11. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. K tomu odvolací soud konstatoval, že pokud soud prvního stupně nedoplňoval dokazování obsahem zvukové nahrávky z tvrzeného jednání mezi stěžovatelem a jednatelem vedlejšího účastníka řízení ze dne 30. ledna 2013, nespatřuje v tomto procesním postupu soudu prvního stupně vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
12. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.
13. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (stěžovatel zpochybnil skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vycházel, nesouhlasil s tím, jak provedené důkazy hodnotil, předestíral vlastní skutkové závěry, na nichž pak budoval své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci) a nelze proto v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v rozhodnutích Ústavního soudu, která stěžovatel v ústavní stížnosti citoval, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu