ECLI:CZ:US:2015:1.US.1701.15.1
sp. zn. I. ÚS 1701/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Javorského, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem D. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2014 č. j. 4 Cmo 84/2014-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 8. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva na soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na osobní čest a dobrou pověst dle čl. 10 Listiny a svobody projevu dle čl. 17 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. června 2013 č. j. 7 Cm 59/2011-123 rozhodl tak, že určil, že užití ochranné známky "TROPIC HUKVALDY", č. 321772 je nedovoleným soutěžním jednáním, uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zdržet se jakéhokoliv užívání označení Tropic Hukvaldy propagujícího jeho služby nebo výrobky, zavázal stěžovatele jako žalovaného na své náklady zveřejnit v nejbližším čísle Hukvaldského občasníku následující sdělení: "Omlouvám se panu Stanislavu Rekovi, za to, že jsem mu v době od 1. 7. 2008 do 30. 7. 2008 strhnul papírové barevné letáky zavěšené na reklamních tabulích propagující jeho podnik, že jsem mu v době od 31. 7. 2008 do 21. 8. 2008 odcizil a posléze zničil reklamní plakáty taktéž propagující jeho podnik a že jsem mu ve dnech 31. 7. 2008, 1. 8. 2008 a 3. 8. 2008 odcizil reklamní tabuli. Dále se omlouvám, že jsem se dne 17. 2. 2009 v objektu Obecního úřadu Hukvaldy na zasedání zastupitelstva Obce Hukvaldy, které bylo zároveň vysíláno přímým přenosem a poté i ze záznamu v obecní kabelové televizi, vyjadřoval o Stanislavu Rekovi tak, že si ze své firmy udělal cirkus, že mi vyhrožoval, posílal na mě své policajty, že je schizofrenik, že udělal v obci tolik průserů a ostudy a že si z obce dělá srandu. Tímto jednáním jsem se dopustil nekalé soutěže. Milan Javorský." a uhradit žalobci Stanislavu Rekovi (dále jen "žalobce") částku 50.000 Kč a náklady řízení. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy. Obecné soudy podle něj přehlížely pravomocné zastavení přestupkového řízení a přejaly část jeho obsahu, aniž by náležitě zkoumaly, zda je část obsahu tvrzená žalobcem podložena důkazy. Stěžovatel opakovaně uváděl, že nikdy neposkytl souhlas obci Hukvaldy s pořizováním záznamu jeho osobního projevu a s vysíláním pořízeného záznamu jeho osobního projevu. Vrchní soud se dostatečně nezabýval argumentací stěžovatele, že označení schizofrenik není v dnešní době již způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost adresáta tohoto oslovení u spoluobčanů, neboť již zevšednělo. Postačovalo by, aby stěžovatel byl zavázán se žalobci omluvit, nebylo nutno ukládat částku ve výši 50.000 Kč, kterou stěžovatel považuje za nepřiměřenou. Rovněž stěžovateli připadá neadekvátní výše náhrady nákladů řízení a poukazuje na to, že žalobce plně ve sporu neuspěl, a proto mu tato náhrada nákladů neměla být přiznána.
4. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
5. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. Napadené rozhodnutí vrchního soudu je však dostatečně odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. K argumentům stěžovatele, vyjádřeným v ústavní stížnosti, se již vyjádřily obecné soudy a ve svých odůvodněních se jimi dostatečně vypořádaly. V ústavní stížnosti tak Ústavní soud neshledal žádné argumenty, které by věc posunuly do ústavněprávní roviny.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu