ECLI:CZ:US:2015:1.US.1767.14.1
sp. zn. I. ÚS 1767/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Schnierera, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 25 Cdo 162/2013-471, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2012, č. j. 19 Co 85/2012-419, a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 11. 2011, č. j. 8 C 27/2007-391, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zákaz diskriminace zakotvený v čl. 3 odst. 1 Listiny.
II.
2. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by České pojišťovně, a.s. (zde vedlejší účastnice), byla uložena povinnost uhradit mu částku ve výši 350.348,- Kč a 29.157,54 EUR s příslušenstvím a dále rentu ve výši 62,01 EUR měsíčně. Uvedených částek se stěžovatel domáhal z titulu náhrady ušlého zisku, který stěžovateli dle jeho tvrzení ušel poté, co dne 31. 10. 2004 jako chodec utrpěl zranění způsobená motorovým vozidlem, jehož provoz byl ve smyslu §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pojištěn u vedlejší účastnice.
3. O této žalobě bylo poté, co původní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2011, č. j. 19 Co 414/2010-322, zrušeno, rozhodnuto mezitímním a částečným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 11. 2011, č. j. 8 C 27/2007-391, tak, že žalobní nárok stěžovatele vyplývající ze závazkového vztahu stěžovatele a Pavla Dařílka je dán (výrok I.) a žaloba na stanovení povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku ve výši 27.777,- EUR s příslušenstvím se zamítá (výrok II.). Soud prvního stupně k tomu uvedl, že má za prokázané, že stěžovatel před nehodou vyvíjel činnost pro Pavla Dařílka za ujednanou odměnu. Soud však neuvěřil tvrzení stěžovatele, že na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 11. 10. 2004 uzavřené se společností ANTECO s.r.o. měl v budoucnu vykonávat placenou činnost též pro tuto společnost, a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.). V této souvislosti uvedl, že za nevěrohodnou má svědeckou výpověď Dušana Schnierera ml., syna stěžovatele a jednatele předmětné společnosti, přičemž za nedostatečný důkaz soud označil též smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 11. 10. 2004, neboť měl pochybnosti o její pravosti, kterou se v řízení nepodařilo prokázat.
4. Výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové však svým rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, č. j. 19 Co 85/2012-419, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovateli se ani poté, co dokazování bylo v řízení před odvolacím soudem zopakováno, nepodařilo prokázat, že by smlouva o smlouvě budoucí ze dne 11. 10. 2004 skutečně existovala v době před úrazem stěžovatele, když tuto skutečnost se jinými důkazy nepodařilo prokázat a svědeckou výpověď svědka Dušana Schnierera ml. soud odvolací stejně jako soud prvního stupně označil za nevěrohodnou.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 25 Cdo 162/2013-471, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam a dovolání tak bylo přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád").
III.
6. Rozhodnutí dovolacího soudu, odvolacího soudu a výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že předmětnými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo nebýt diskriminován, když k této diskriminaci mělo dle jeho přesvědčení dojít tím, že soudy neuvěřily jeho tvrzení, že v době před svým zraněním uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí s obchodní společností ANTECO s.r.o., což odůvodnily tím, že stranami této smlouvy byli stěžovatel a jeho syn, který byl v té době jednatelem předmětné společnosti. Soudy se pak dle názoru stěžovatele dopustily nepřípustné diskriminace, když označily svědka Dušana Schnierera ml. za nevěrohodného s odůvodněním, že stěžovatel a svědek se rozcházejí ve svých výpovědích, přestože skutečným důvodem údajné nevěrohodnosti byl z pohledu stěžovatele jejich příbuzenský vztah. Stěžovateli se tedy dle jeho názoru dostalo nerovného zacházení na základě zákonem zakázaného důvodu - příbuzenského vztahu mezi stěžovatelem a svědkem. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil též přesvědčení, že požadavky soudů na předložení dalších důkazů k prokázání existence smlouvy o smlouvě budoucí jdou nad rámec jeho důkazní povinnosti a na stěžovateli tak bylo nezákonně požadováno unesení důkazního břemene v míře vyšší nežli zákonem požadované. Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo být porušeno konečně též tím, že dovolací soud odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, ačkoli jím naformulované právní otázky tento zásadní význam měly.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti především nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, které dospěly k závěru o nevěrohodnosti svědka Dušana Schnierera ml. a které s přihlédnutím k právě uvedenému nevzaly za prokázané, že by smlouva o smlouvě budoucí, která byla uzavřena stěžovatelem a obchodní společností ANTECO s.r.o., jejímž jednatelem a jediným zakladatelem byl právě svědek Dušan Schnierer ml., byla skutečně uzavřena před předmětnou škodnou událostí.
9. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že postup soudů v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, pak Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" soudy provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu by v souvislosti s hodnocením důkazů obecnými soudy mohl být pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry z nich vyvozenými, jenž bývá obvykle způsoben zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou v příslušných úvahách obecného soudu.
10. Pochybení právě naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní rozhodované věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací řádně vysvětlily, z jakého důvodu dospěly k závěru o nevěrohodnosti svědka Dušana Schnierera ml., přičemž Ústavní soud není ze své pozice oprávněn tento závěr přezkoumávat, jak již bylo výše uvedeno. Zejména pak soud odvolací ve svém rozhodnutí poměrně podrobně popsal jednotlivé rozpory ve výpovědích svědka a stěžovatele, jakož i rozpory v jednotlivých výpovědích samotného svědka, který k rozhodným skutečnostem v průběhu řízení vypovídal rozdílně. Ústavní soud se přitom neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že by se jednalo o rozdíly nepodstatné. V této souvislosti Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 7 - 8) v podrobnostech pouze odkazuje. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jakož ani zákazu diskriminace, tak dle názoru Ústavního soudu nedošlo.
11. Ústavní soud dále dodává, že soudy nepřistoupily k zamítnutí žaloby stěžovatele v části týkající se nároku za ušlý zisk stěžovatele u společnosti ANTECO s.r.o. pouze z důvodu, že shledaly svědka nevěrohodným, ale též proto, že uzavření předmětné smlouvy k datu 11. 10. 2004 nebylo prokázáno ani jinými v řízení provedenými důkazy, konkrétně zprávou Všeobecné úvěrové banky, a.s. a obsahem úvěrové smlouvy uzavřené mezi bankou a společností ANTECO s.r.o., včetně jejích příloh, a to přesto, že stěžovatel a svědek v řízení opakovaně tvrdili, že předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí dne 11. 10. 2004 uzavřeli právě proto, že tato byla podkladem pro poskytnutí úvěru, o nějž společnost ANTECO s.r.o. v té době banku žádala. Jde-li pak o stěžovatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že pokud by soud uvěřil tvrzení stěžovatele o jeho ujednáních se společností ANTECO s.r.o., pak by to s přihlédnutím k rozsahu sjednané činnosti stěžovatele pro pana Dařílka znamenalo, že stěžovatel by musel měsíčně vykonat činnost v rozsahu 405 hodin, Ústavní soud uvádí, že i v případě, kdy by stěžovatel skutečně snížil rozsah jím do té doby vykonávané činnosti pro pana Dařílka na jednu polovinu, jak uvedl ve své ústavní stížnosti, musel by i tak vykonávat činnost v rozsahu 330 hodin měsíčně, tj. při 20 pracovních dnech průměrně 16,5 hodiny denně, což Ústavní soud považuje z dlouhodobého hlediska přinejmenším za neudržitelné.
12. Jde-li konečně o námitku, že dovolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že odmítl jeho dovolání, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, ačkoli toto z pohledu stěžovatele takový význam mělo, pak Ústavní soud připomíná, že ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti není oprávněn tento závěr dovolacího soudu přezkoumávat. Ústavní soud by napadené rozhodnutí dovolacího soudu mohl (a musil) zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal, když má za to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na to, že stěžovatel svým dovoláním brojil zejména proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a jimi provedenému hodnocení důkazů, a tedy uplatnil dovolací důvod dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, k němuž však dovolací soud nemohl přihlížet. Ústavní soud nemá, co by dovolacímu soudu v této souvislosti vytkl.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu