ECLI:CZ:US:2015:1.US.1853.15.1
sp. zn. I. ÚS 1853/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Jana Krupky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2015 č. j. 17 C 3331/95-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ve výroku II. o nákladech řízení, neboť podle něj jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Napadené rozhodnutí obvodního soudu bylo vydáno v řízení, v němž se žalobce na stěžovateli jako žalovaném domáhal zaplacení částky 204 Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatel měl použít prostředek hromadné dopravy provozovaný žalobcem bez platného jízdního dokladu. Obvodní soud pro Prahu 7 v dané věci rozhodoval již podruhé, poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 7. 3. 1996, kterým bylo žalobě vyhověno, byl k odvolání stěžovatele zrušen, neboť stěžovateli byla v řízení před obvodním soudem odňata možnost jednat před soudem. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 17 C 3331/95-70, výrokem I., byla žaloba zamítnuta, neboť žalobce svá tvrzení neprokázal (žalobce nepředložil zápis o provedené přepravní kontrole z dotčeného dne roku 1993 a nezachoval se ani původní soudní spis, zničený při povodních). Výrokem II. citovaného rozsudku obvodního soudu byla žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 600 Kč. Tuto částku představoval zaplacený soudní poplatek za odvolání; žádné jiné náklady řízení stěžovatel dle obvodního soudu neprokázal.
3. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti upozorňuje, že danou věc nelze považovat za bagatelní, neboť mezi ním a dopravními podniky probíhají přibližně dvě desítky obdobných sporů. Dále má za to, že obvodní soud se v napadeném rozhodnutí dopustil ústavně nekonformní interpretace a aplikace procesní normy, v rozporu s předchozím nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014, byť na tento nález stěžovatel v řízení odkazoval. Podle stěžovatele byl obvodní soud na základě přímé aplikace čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny povinen mu přiznat též paušální náhradu hotových výdajů ve smyslu §137 odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by stěžovatel musel takové náklady prokazovat, a to přesto, že stěžovatel nebyl v řízení před obvodním soudem právně zastoupen. Obvodní soud tak ovšem neučinil, a to aniž by se se stěžovatelovou argumentací a judikaturou Ústavního soudu ve svém rozhodnutí jakkoli vypořádal.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné pochybení obvodního soudu v tomto smyslu však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
7. I když Ústavní soud odhlédne od nízké částky, o níž v dané věci jde, je nutno konstatovat, že stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení. Ústavní soud přitom při posuzování rozhodování obecných soudů o nákladech řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Přestože se totiž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá jejich rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, například v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných zákonných ustanovení [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
8. Žádné takové extrémní pochybení obvodního soudu však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Obvodní soud sice stručně, ale srozumitelně a z ústavněprávní perspektivy v daném případě dostatečně odůvodnil nákladový výrok II. svého rozsudku. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (275/2014 Sb.), Ústavní soud připomíná, že v něm označil za ústavně konformní "takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle §137 odst. 1 občanského soudního řádu, i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není", a to s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny (bod 45). Z nálezu dále vyplývá, že využití tohoto postupu v konkrétní věci bude podmíněno posouzením celkového kontextu dotčeného případu, zejména toho, zda nepřiznání paušální náhrady hotových výdajů právně nezastoupenému účastníku (tj. odlišné zacházení předpokládané v textu advokátního tarifu) jej protiústavně neznevýhodňuje v kontextu celého sporu (bod 46 citovaného nálezu). K tomu přitom podle Ústavního soudu, a zřejmě též podle obvodního soudu, v daném případě právě s ohledem na všechny jeho okolnosti nedošlo. Ústavní soud tak napadené rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení nepovažuje za extrémní či jinak ústavně nepřípustné a vybočující z mezí ústavnosti.
9. S ohledem na právě uvedené a z toho vyplývající závěr, že v daném případě nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani jiných ústavních principů, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu