ECLI:CZ:US:2013:2.US.1066.12.1
sp. zn. II. ÚS 1066/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 6. června 2013 sp. zn. II. ÚS 1066/12 ve věci ústavní stížnosti Jana Fojtíka, zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 098 EX 00874/03-112 ze dne 1. listopadu 2011 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 53 Nc 513/2003-363 ze dne 13. února 2012, kterým byl změněn uvedený příkaz k úhradě nákladů exekuce co do výše odměny exekutora a nákladů exekuce, za účasti soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení.
I. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 53 Nc 513/2003-363 ze dne 13. února 2012 bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 53 Nc 513/2003-363 ze dne 13. února 2012 se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 21. března 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jelikož ústavní stížnost byla podána včas a splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu.
Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 53 Nc 513/2003, z něhož se podává, že napadená rozhodnutí vzešla z exekučního řízení, zahájeného na návrh oprávněné TASMAN CORPORATION č. 59, 993 se sídlem 7 Craig Street, P. O. BOX 322, Belize City, Belize, (resp. její právní předchůdkyně AŽD Praha, s. r. o.) usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 53 Nc 513/2003-5 ze dne 7. srpna 2003 a vedeného proti povinnému-stěžovateli za účelem uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3 500 000 Kč s příslušenstvím, nákladů předchozího řízení ve výši 140 000 Kč a 84 600 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9.
Dne 1. listopadu 2011 pod č. j. 098 EX 00874/03-112 vydal jmenovaný soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž stěžovateli jako povinnému přikázal uhradit odměnu exekutora ve výši 919 824 Kč a náklady exekuce v částce 31 724,40 Kč, celkem tedy 951 548,40 Kč (včetně DPH).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, jimž soudní exekutor nevyhověl a postoupil je Okresnímu soudu v Novém Jičíně, který posléze vydaným usnesením č. j. 53 Nc 513/2003-363 ze dne 13. února 2012 v souladu s §88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výrocích I až III tak, že odměna exekutora činí 70 342,56 Kč, náklady exekuce 28 017,60 Kč, celkem tedy 98 360,16 Kč.
V mezidobí Okresní soud v Novém Jičíně, na podkladě návrhu oprávněné strany ze dne 25. října 2011, který byl soudu postoupen až dne 2. listopadu 2011, rozhodl usnesením č. j. 53 Nc 513/2003-339 ze dne 5. ledna 2012 o zastavení exekuce na majetek povinného-stěžovatele nařízené usnesením téhož soudu ze dne 7. srpna 2003 (výrok I). Dále ve výrocích II až IV soud zamítl návrhy oprávněné a stěžovatele na odklad exekuce a návrh oprávněné na změnu soudního exekutora. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V) a konečně ve výroku VI soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Usnulovi přiznal náhradu nákladů exekuce proti stěžovateli s tím, že o její výši bude rozhodnuto po právní moci daného usnesení a po rozhodnutí soudu o námitkách stěžovatele ze dne 29. listopadu 2011 proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 098 EX 00874/3-112.
K odvolání soudního exekutora a stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 56 Co 309/2012-399 ze dne 23. července 2012 potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu v odstavci I, pokud jím byla zastavena exekuce na majetek stěžovatele, a to i v rozsahu nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Usnula (výrok I), v dalších napadených částech, tj. v odstavcích V a VI výroku, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí (výrok II). Okresní soud v Novém Jičíně podle názoru odvolacího soudu nesprávně vyhodnotil nárok účastníků na náhradu nákladů řízení, resp. otázku zavinění na zastavení exekuce. V posuzovaném případě došlo k zastavení nařízené exekuce na základě dispozitivního úkonu oprávněné, která tak učinila s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka zanikla před podáním návrhu na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, z čehož ve smyslu ustanovení §89, §52 odst. 1 exekučního řádu a §271 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř.") odvolací soud vyvozoval, že právě oprávněná má nést tíži nákladů exekučního řízení. Rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. února 2012, vydané k námitkám stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů soudního exekutora, odvolací soud ve světle toho, že došlo k zastavení exekuce v celém rozsahu, tedy včetně nákladů exekutora a jeho odměny, označil za obsoletní, tj. bez možnosti jeho reálného uplatnění. Nalézacímu soudu v návaznosti na to uložil, aby o nákladech soudního exekutora rozhodl znovu s tím, že tyto náklady přizná exekutorovi ve vztahu k oprávněné, která zavinila zastavení nařízené exekuce.
Příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 098 EX 00874/03-112 ze dne 1. listopadu 2011, jakož i usnesení Okresnímu soudu v Novém Jičíně č. j. 53 Nc 513/2003-363 ze dne 13. února 2012 současně napadl stěžovatel v ústavní stížnosti, jsa přesvědčen, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť byly vydány v přímém rozporu s obecně platnými právními předpisy, v případě rozhodnutí soudu navíc i v rozporu s jeho vlastními rozhodnutími. Příkazu k úhradě nákladů exekuce stěžovatel in concreto vytkl absenci řádného odůvodnění, a to jak v otázce posouzení zavinění na zastavení exekuce, tak ve vztahu k výši stanovených nákladů exekuce. Pochybení Okresního soudu v Novém Jičíně pak dle stěžovatele spočívalo v tom, že o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soud rozhodl před právní mocí svého usnesení ze dne 5. ledna 2012, tedy v rozporu s výrokem VI daného usnesení, a že ve svém rozhodnutí nezohlednil skutečný důvod zastavení exekuce, jímž byl návrh oprávněné. Poslední skupina námitek stěžovatele se týkala způsobu výpočtu odměny soudního exekutora nalézacím soudem, kterýžto nesprávně vycházel z částek zahrnujících i exekutorem nevymožené plnění.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
Soudní exekutor JUDr. Milan Usnul v podání ze dne 20. července 2012 navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení soudu zrušil, ovšem z odlišných důvodů než uváděl stěžovatel. Na Ústavní soud by se podle svých slov obrátil sám, pokud by nalézací soud svou aktivitou spor nedovedl do patové situace tím, že rozhodl jen o části nákladů, aniž by současně nárok exekutora na jejich plnou úhradu nějak popřel. Soudní exekutor dále ve vyjádření shrnul pozadí předmětného řízení, což doprovodil vyslovením podezření o podvodném jednání stěžovatele prováděném v kooperaci s oprávněnou, se kterou má být navrhovatel úzce provázán. Z tohoto jednání podle názoru soudního exekutora vyplývá zjevný nezájem vymáhat dotčenou pohledávku, a naopak je z něj patrná snaha zastřít existenci jiného právního úkonu, zaplacení pohledávky dohodou mezi účastníky, a snaha o eliminaci nákladů řízení prostřednictvím "třetí společnosti", to vše na podkladě tvrzení o údajném zániku pohledávky započtením, které je však v rozporu s obsahem pravomocných rozhodnutí vydaných v předchozím nalézacím řízení, shledávajících tuto námitku již dříve nedůvodnou. K zániku pohledávky dle přesvědčení soudního exekutora došlo skrytým právním úkonem - "vyplacení zastřením za postoupení pohledávky", jinými slovy, úkon "postoupení pohledávky" bylo třeba posuzovat jako zaplacení pohledávky. Zastavení exekuce mělo za cíl pouze ušetřit náklady exekučního řízení obcházením zákona, případně jednáním na hranici podvodu získat podklady do soudního sporu vedeného oprávněnou s její právní předchůdkyní. V závěru vyjádření soudní exekutor poznamenal, že v průběhu exekuce postihl dostatečný majetek na uspokojení pohledávky. Kromě nemovitostí vlastnil stěžovatel též společnosti, které však za naprostého nezájmu úřadů převedl v průběhu inhibitoria na manželku, přátele a zahraniční společnosti, přičemž s nimi nadále podniká.
Okresní soud v Novém Jičíně, prostřednictvím soudce JUDr. Milana Vlčka, nejprve poměrně podrobně zrekapituloval průběh exekučního řízení. V reakci na stížnostní argumentaci uvedl, že v žádném případě neměl v úmyslu poškodit stěžovatele na jeho právech. Při vydání rozhodnutí ze dne 5. ledna 2012 a ze dne 13. února 2012 vycházel z jemu známého stavu, zdůrazňuje, že v dané době nebylo prokázáno tvrzení oprávněné o vyrovnání pohledávky mezi oprávněnou stranou a povinným, k němuž mělo dojít ještě před zahájením exekučního řízení nebo za jeho trvání úkonem započtení. Ve vztahu k výroku VI usnesení soudu ze dne 5. ledna 2012 soudce JUDr. Vlček uvedl, že rozhodl o výši nákladů exekuce před právní mocí tohoto usnesení, jsa vázán ustanovením §88 odst. 3 exekučního řádu, které zakotvuje povinnost rozhodnout o námitkách proti příkazu exekutora do patnácti dnů od jejich předložení. Oddalováním rozhodnutí o těchto námitkách by podle soudce JUDr. Vlčka došlo k nepřiměřenému prodlužování řízení a k nerespektování citovaného ustanovení, jakož i k poškození nároku soudního exekutora. K uvedenému soud dodal, že v rozhodnutí ze dne 5. ledna 2012 nebylo možno přesně vyčíslit nárok soudního exekutora vůči povinnému, neboť soudní exekutor do stanoveného data neprokázal soudu řádně úkony, které v této exekuční věci učinil. Skutečnost, že zatížil povinností k úhradě nákladů exekuce stěžovatele, a nikoliv oprávněnou stranu, odůvodnil soud odkazem na tehdy jím zastávaný názor, podle něhož exekuční řízení vyvolal stěžovatel nesplněním svých závazků vůči oprávněné straně, přičemž současně tvrzení o zániku pohledávky započtením neměl do přijetí svého rozhodnutí soud za prokázané. K samotnému způsobu výpočtu odměny soudního exekutora soud sdělil, že při něm zohlednil všechny skutečnosti týkající se průběhu exekuce a následně razantně ponížil částku nákladů, soudním exekutorem původně vypočtenou v neoprávněné výši. Podrobný postup při výpočtu nákladů exekuce přitom soud zahrnul do napadeného rozhodnutí.
Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice, který svého práva nevyužil.
Po zvážení argumentace stěžovatele i obsahu naříkaných aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je částečně důvodný.
Úvodem je namístě připomenout, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jmenovitě k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je třeba považovat téměř výhradně za doménu obecných soudů, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není bez dalšího oprávněn zasahovat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, obsaženými v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá tato povinnost i ve vztahu k rozhodnutí obecného soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. V nálezu sp. zn. II. ÚS 336/05 ze dne 31. srpna 2005 (N 170/38 SbNU 361) a obdobně také v nálezech sp. zn. II. ÚS 2823/07 ze dne 18. června 2008 (N 110/49 SbNU 595) a sp. zn. III. ÚS 2204/10 ze dne 24. listopadu 2011 (N 200/63 SbNU 329) Ústavní soud konstatoval povinnost obecného soudu rozhodujícího o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (jakož i proti jiným rozhodnutím soudních exekutorů) přiměřeně dodržet veškerá ustanovení občanského soudního řádu (ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu) vztahující se na soudní řízení a rozhodnutí. Jen tak je totiž možné, aby soud rozhodující o těchto námitkách dodržel i veškeré povinnosti, které jsou mu uloženy na úrovni ústavního pořádku, neboť exekuční řád postup soudu neupravuje. Obecný soud je tedy v tomto řízení zejména povinen zachovat "rovnost zbraní" (čl. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny, ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř.), přesvědčivým způsobem se vypořádat se všemi námitkami (ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) a své rozhodnutí založit na spolehlivě zjištěném skutkovém základu (ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř.). V opačném případě je zcela zpochybněna ústavně vymezená role soudu (čl. 90 Ústavy, ustanovení §6 o. s. ř.) a dochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny).
Právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť Okresní soud v Novém Jičíně rozhodoval o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Milanem Usnulem dne 1. listopadu 2011 pod č. j. 098 EX 00874/03-112 v rozporu s procesní situací panující ve věci, načež přijal frapantně nesprávný závěr stran účastníka řízení povinného nést tíhu nákladů exekuce. K jejich úhradě zavázal stěžovatele, zastávajícího v exekučním řízení pozici povinného, pomíjeje existenci zavinění oprávněné na zastavení nařízené exekuce, která vyplývala z obsahu spisového materiálu. Zejména sama oprávněná ve svém dispozitivním úkonu, na jehož podkladě došlo k zastavení exekuce, se nijak netajila tím, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce a pověřením soudního exekutora, tj. že jí právní předchůdkyně v exekučním řízení postoupila neexistující pohledávku (č. l. 290 spisu). Na tuto skutečnost soud upozornil i stěžovatel v doplnění námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 15. prosince 2011 (č. l. 333 spisu), v němž se současně ohradil proti povinnosti úhrady nákladů exekuce uložené mu soudním exekutorem právě s odkazem na existenci zavinění oprávněné na zastavení exekuce. Okresní soud v Novém Jičíně na uvedenou argumentaci stěžovatele ve svém rozhodnutí nijak nereagoval.
Ve světle shora naznačených východisek je zcela zřejmé, že postup Okresního soudu v Novém Jičíně při rozhodování o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů soudního exekutora nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Souhrnně vyjádřeno, napadené rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně nekoresponduje s obsahem spisového materiálu, je tudíž věcně nesprávné a neodpovídá ani požadavkům řádného odůvodnění. Zmiňovaná pochybení obecného soudu získávají ústavněprávní rozměr, jelikož mají za následek porušení ústavního zákazu libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud stěžovatelem předloženému návrhu dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a napadené usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 53 Nc 513/2003-363 ze dne 13. února 2012 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud, veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele je přiléhavé zrušit pouze rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně, neboť zásah do stěžovatelových základních práv lze zhojit již na této instanční úrovni. Soudnímu exekutorovi nadto nelze vytýkat, že při rozhodování o nákladech exekuce nezohlednil zavinění oprávněné na zastavení exekuce, neboť v době vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, tj. 1. listopadu 2011, návrh na zastavení exekuce nebyl podán, oprávněná tak učinila až dne 2. listopadu 2011. Námitkami stěžovatele stran způsobu stanovení odměny soudního exekutora a nákladů exekuce se přitom Ústavní soud pro nadbytečnost nezabýval. Stěžovateli se jednak v návaznosti na kasační rozhodnutí Ústavního soudu vytváří procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku (námitek) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vedle toho bylo Okresnímu soudu v Novém Jičíně uloženo nově rozhodnout o nákladech exekuce v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2012, vydaném k odvolání účastníků řízení do rozhodnutí o zastavení exekuce.
Ve vztahu k napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 098 EX 00874/03-112 ze dne 1. listopadu 2011 Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto odmítl jako nepřípustnou.