ECLI:CZ:US:2015:1.US.2286.14.1
sp. zn. I. ÚS 2286/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. V., právně zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 239/2014-130 ze dne 29. 4. 2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 38/2013 ze dne 17. 9. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2009 ze dne 19. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel v trestním řízení s dalšími obviněnými uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. a), §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let ve věznici s ostrahou. Krajský soud současně rozhodl o vině dalších spoluobviněných a o jejich trestech, jakož i o nárocích na náhradu škody poškozených finančních ústavů.
3. O odvoláních všech obviněných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením tak, že všechna podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali všichni odsouzení dovolání, jež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dle §256i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
4. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností a domáhá se jejich kasace. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nerespektoval svůj předchozí právní názor na trestní věc, když v prvním řízení zrušil obě předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů a soudům nařídil, aby věc znovu projednaly a doplnily dokazování. Podle přesvědčení stěžovatele soudy podle pokynů dovolacího soudu nepostupovaly, a proto odmítnutí dovolání bylo pro něj rozhodnutím překvapivým a nepředvídatelným. Přístup dovolacího soudu pak označil stěžovatel jako značně formalistický. Podle stěžovatele v řízení nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a naopak právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Dále je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
8. Ústavní stížnost je v zásadě toliko polemikou s obsahem odůvodnění v pořadí druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu ve srovnání s jeho dřívějším, kasačním rozhodnutím v téže věci (usnesení sp. zn. 4 Tdo 46/2012 ze dne 28. 2. 2012), která však ústavní konformitu napadených rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pokud jde o námitku údajného nesplnění pokynů daných nižším soudům dovolacím soudem v jeho dřívějším zrušovacím usnesení, nelze jí přisvědčit. Nejvyšší soud a před ním i Vrchní soud v Praze se jí již v rámci podaných opravných prostředků zabývaly a dostatečným způsobem se s ní také vypořádaly. Především Nejvyšší soud na tomto místě poznamenal, že soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém odsuzujícím rozsudku dle jeho pokynů doplnil do výroku o vině seznam a vyčíslení jednotlivých, konkrétních pohledávek, které měly být fingovány.
9. Co se týká výhrad směřujících proti tvrzenému nesprávnému posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu, nelze přehlédnout, že i této otázce se Nejvyšší soud dostatečně podrobně věnoval. Z popisu skutku se podává, že všichni obvinění svým aktivním jednáním v určitých formách součinnosti vytvořili dokumenty, které měly sloužit k vylákání finančních prostředků od vedlejšího účastníka, neboť jim byly známy především všechny rozhodné okolnosti zcela běžné a standardní, týkající se obchodních vztahů mezi dodavateli a vedlejším účastníkem, a to tím způsobem, že by poškozený nasmlouvané zboží odmítl, a dostal se tak do situace, kdy by bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit částku uvedenou ve smlouvách, navíc bez kompenzace odběrem zboží, k čemuž v daném případě také došlo. Nejvyšší soud pak nepochybil, jestliže uvedl, že o tom svědčí širší okruh důkazů, ať již svědeckých výpovědí (především zaměstnanců vedlejšího účastníka a obchodních partnerů obviněných) či listinných důkazů. Konkrétní důkazy pak dovolací soud označil a blíže rozebral jejich přínos pro objasnění trestné činnosti stěžovatele a ostatních obviněných (srov. str. 32 a násl. napadeného usnesení), na čemž Ústavní soud nic zásadně rozporného či nelogického neshledal a v podrobnostech na tento výklad odkazuje. Skutečnost, že s tímto hodnocením není stěžovatel ztotožněn, nečiní ústavní stížnost důvodnou.
10. Na základě shora uvedeného a s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ve věci spoluobviněného stěžovatele J. V. sp. zn. IV. ÚS 2235/14 ze dne 9. 9. 2015, lze konstatovat, že jak Nejvyšší soud, tak soudy nižších stupňů, svá rozhodnutí zdůvodnily řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu