ECLI:CZ:US:2015:1.US.2292.15.1
sp. zn. I. ÚS 2292/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015 č. j. 23 Cdo 2679/2014-638, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 Cmo 204/2013-592 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2013 č. j. 13 Cm 1792/2009-470, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterými podle ní byla porušena její základní práva, zejména právo na ochranu majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, jakož i právo na svobodné podnikání dle čl. 26 Listiny.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 224.420,96 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody, kterou jí žalovaná způsobila, respektive bezdůvodného obohacení, které na ní žalovaná získala, v rámci závazkového vztahu vzniklého mezi stěžovatelkou a žalovanou na základě ročních smluv. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem řízení zastavil co do částky 60.822,66 Kč (v návaznosti na stěžovatelčino zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu) a dále stěžovatelčinu žalobu zamítl a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení žalované. K následnému odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů nalézacího řízení jej změnil (navýšil přiznanou náhradu nákladů řízení žalované) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované. Obecné soudy dospěly k závěru, že jednak ze žádného jednání účastníků nelze učinit závěr, že by mezi nimi nad rámec uzavřených ročních smluv vznikl závazkový smluvní vztah, na jehož základě by žalovaná byla povinna stěžovatelce poskytovat určité služby, a jednak pokud stěžovatelka po žalované požadovala plnění ze dvou stěžovatelkou zaplacených faktur ve výši 79.300 Kč, tento nárok byl promlčen. Žaloba totiž byla podána v červenci 2009, zatímco čtyřletá promlčecí doba začala běžet v únoru, respektive květnu 2002. Obecné soudy nesouhlasily se stěžovatelčinou argumentací, že promlčecí doba by měla být desetiletá, byť se zde jednalo o obchodně-závazkové vztahy se speciální úpravou, ani že námitka promlčení je zde rozporná s dobrými mravy. Pokud pak stěžovatelka dále po žalované požadovala částku 5.000 Kč z titulu vydání užitků z bezdůvodného obohacení, tato podle vrchního soudu představovala obchodní marži žalované, která ale není užitkem, který by měl být vydán s předmětem bezdůvodného obohacení. O nákladech řízení obecné soudy rozhodovaly podle výsledku sporu, v němž stěžovatelka byla zcela neúspěšná.
3. Proti rozhodnutí vrchního soudu se stěžovatelka bránila dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud zejména neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu k otázce promlčení, na niž odkazovala stěžovatelka, neboť tato judikatura na posuzovanou věc vůbec nedopadala.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že v napadených rozhodnutích ignorovaly kogentní právní normy a dopustily protiústavní interpretace podústavního práva a výkladového excesu. Stěžovatelka rekapituluje, že v řízení před obecnými soudy požadovala náhradu škody, kterou jí žalovaná způsobila tím, že stěžovatelce neposkytla služby či jiné protiplnění za platby, které jí stěžovatelka na základě ročních smluv platila za poskytování konkrétních služeb, a dále vydání bezdůvodného obohacení z neuzavřených, respektive absolutně neplatných ročních a realizačních kupních smluv. Stěžovatelka má však za to, že obecné soudy se nezabývaly takto vymezeným předmětem řízení (náhradou škody, vydáním bezdůvodného obohacení a vydáním plnění z neplatných ročních i realizačních kupních smluv), a jejich rozhodnutí jsou překvapivá a nepředvídatelná. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s rozhodováním obecných soudů o nákladech řízení a poukazuje na to, že žalovaná disponuje vlastními zaměstnanci s právním vzděláním, tudíž jí vynaložené náklady na advokáta nebyly účelné. Konečně stěžovatelka namítá též porušení svého práva na zákonného soudce v řízení před Nejvyšším soudem, neboť v napadeném usnesení se Nejvyšší soud odchýlil od své předchozí judikatury, pročež věc měla být postoupena k posouzení velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, což se ale nestalo. Navíc stěžovatelka připomíná, že všechna její dosavadní dovolání - v počtu 18 - byla u Nejvyššího soudu přidělována jednomu senátu ve stejném složení, což považuje rovněž za protiústavní. Má proto za to, že by Ústavní soud měl také zrušit zásady stanovení rozvrhu práce Nejvyššího soudu, jakož i Vrchního soudu v Praze, vybídnout zákonodárce k přijetí takové právní úpravy, která zajistí zcela anonymní systém přidělování sporů, a zrušit §14 odst. 4 občanského soudního řádu.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí v zásadě proti tomu, že obecné soudy nerozhodly ve shodě s jejími tvrzeními a argumenty, a proto jejich rozhodnutí považuje za nepředvídatelná, nedostatečně odůvodněná a právně nesprávná a nespravedlivá. Ústavní soud však konstantně připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn do nich zasáhnout jen za výjimečných okolností, které však v projednávaném případě nenastaly. Obecné soudy v napadených rozhodnutích rozhodly o celé peněžité částce, kterou stěžovatelka žalobou požadovala; přičemž stěžovatelka sama v určitém rozsahu svou žalobu vzala zpět, tudíž v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, a co do zbylého rozsahu obecné soudy shledaly, že stěžovatelčiny nároky jsou promlčeny (dvakrát částka 79.300 Kč), respektive neoprávněné (částka 5.000 Kč). Obecné soudy se věnovaly i otázce závazkových vztahů mezi stěžovatelkou a žalovanou, přičemž navázaly i na svou předchozí rozhodovací praxi v obdobných sporech mezi stejnými účastnicemi a uzavřely, že mezi nimi nevznikl žádný závazkový smluvní vztah, na jehož základě by žalovaná byla povinna stěžovatelce poskytovat určité služby. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávní perspektivy odůvodněna zcela dostatečně, srozumitelně a logicky a Ústavní soud jim ze své pozice nemá co vytknout. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ve svých rozhodnutích opomněly vypořádat určitou část předmětu řízení či stěžovatelčiny relevantní argumentace a tvrzení.
9. Pokud stěžovatelka dále brojila proti rozhodování o nákladech řízení, k tomu Ústavní soud podotýká, že v tomto ohledu zastává velmi restriktivní postoj co do svého zasahování do rozhodování obecných soudů a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně [viz blíže například usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006 či nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V daném případě přitom žádné extrémní vybočení ze zákonných procesních pravidel neshledal. Lze připomenout, že za nikoliv účelně vynaložené bývají pokládány náklady účastníka řízení vynaložené na zastoupení advokátem, pokud tímto účastníkem je stát či veřejný subjekt na něj napojený a věc se týká jeho pravidelné agendy, byť i právní. O takový případ se však u žalované nejednalo.
10. Konečně pokud stěžovatelka namítala porušení svého práva na zákonného soudce v řízení před Nejvyšším soudem a kritizovala rozvrh práce a přidělování agendy u Nejvyššího soudu, ani zde nebylo zjevně možno ústavní stížnost považovat za opodstatněnou. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že by se dovolací soud odchýlil od své předchozí praxe, a tak byl předtím povinen věc postoupit k posouzení velkému senátu kolegia. Pokud se jedná o stěžovatelčinu kritiku rozvrhu práce a přidělování agendy u Nejvyššího soudu (zejména), pak Ústavní soud podotýká, že takovými námitkami stěžovatelky se zabýval již ve svých několika předchozích rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky v obdobných věcech, například v usnesení sp. zn. I. ÚS 3128/13 ze dne 12. 11. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1972/15 ze dne 13. 10. 2015. Zde tak toliko opakuje, že principům spravedlivého procesu se nijak nepříčí ani rozvrh práce, který nerozlišuje mezi typy věcí dle jejich právní povahy (jako například u Ústavního soudu), ani rozvrh práce, který jednotlivé agendy svěřuje vždy jednotlivě konkrétním senátům, jako je u Nejvyššího soudu. Z hlediska spravedlivého procesu, respektive práva na zákonného soudce je podstatné, aby se přidělování věcí soudcům dělo na základě konkrétního, jasného a předem známého algoritmu, čemuž rozvrh práce Nejvyššího soudu vyhovuje. A pokud pak stěžovatelka odkazuje na §14 odst. 4 občanského soudního řádu ohledně nemožnosti vyloučit soudce z důvodu jeho rozhodování v jiných věcech či postupu v dané věci, lze poznamenat, že pro případ nesouhlasu účastníků s rozhodnutím soudu v jejich věci jsou zakotveny opravné prostředky, jimiž se lze domoci změny protiprávních rozhodnutí.
11. S ohledem na shora uvedené lze shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky či ústavních principů. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu