ECLI:CZ:US:2015:1.US.2410.14.1
sp. zn. I. ÚS 2410/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Stubleyho, zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské nám. 1601/47, Praha, proti usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor výnosů a praní peněz ze dne 27. 2. 2014 č. j. OKFK-837-662/TČ-2013-251300-3, č. j. OKFK-837-664/TČ-2013-251300-3, č. j. OKFK-837-666/TČ-2013-251300-3 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 5 Nt 11/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 2. odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2.Policejní orgán vydal v rámci trestního stíhání stěžovatele napadená usnesení, jimiž byly zajištěny nemovitosti stěžovatele. Stěžovatel měl jako člen organizované skupiny působící ve více státech společně zastírat původ věci, která byla získána trestným činem v hodnotě velkého rozsahu. Taktéž měl pro třetí osoby získat prospěch velkého rozsahu. Usnesení napadl stěžovatel stížností obsahující námitky nedůvodnosti zahájení samotného trestního stíhání. Dle názoru stěžovatele se úvahy policejního orgánu pohybují ve spekulativní rovině a nejsou podloženy žádnými relevantními skutečnostmi.
3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením stížnost zamítl pro nedůvodnost. Podezření ze spáchání trestného činu vedoucí k zahájení trestního stíhání a následné aplikaci zajišťovacího institutu totiž nemusí být prokázáno v takové míře, jaká je vyžadovaná u obžaloby či meritorního rozhodování věci. Dostatečně vysokého stupně pravděpodobnosti bylo dosaženo skutečnostmi vyplývajícími z policejního šetření.
4. Stěžovatel shledává porušení svých ústavně zaručených práv a svobod ve způsobu interpretace a aplikace zajišťovacího institutu policejním orgánem. Závěry o možném vzniku a výši škody jsou účelové a založené na neodborném posouzení. Skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku zpracovaného na žádost poškozeného byly záměrně opomenuty. Z těchto důvodů stěžovatel shledává jednání policejního orgánu jako svévolné. S ohledem na neexistenci relevantních informací o případném výnosu z trestného činu a jeho výši není možné rozhodnout o nutnosti zajistit náhradní hodnotu prostřednictvím zajištění předmětných nemovitostí. Policejní orgán se taktéž nezabýval zkoumáním vztahu zajištěných nemovitostí k rozsahu údajného výnosu z trestné činnosti.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Jako klíčovou námitku své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel pochybení policejního orgánu v procesu interpretace a aplikace zajišťovacího institutu dle ustanovení §79a-79e zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Ústavní soud konstatuje, že již ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí z ústavněprávního pohledu kladena. Rozhodnutí aplikující dočasný zajišťovací institut musí mít "zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici" (nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, bod 52).
7. Ústavní soud uvádí, že orgány činné v trestním řízení přistupují ke každé věci individuálně a zkoumají konkrétní okolnosti, které jsou pro daný případ významné. Hodnocení relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků je toliko záležitostí těchto orgánů. Ve stěžovatelem napadených usneseních se policejní orgán dostatečně zabýval zjištěním všech okolností, ze kterých mohl vyvodit přesvědčení o vzniku škody a na straně devět svých rozhodnutí řádně odůvodnil způsob stanovení částky, ze které vycházel při zajišťování náhradní hodnoty. Jak již uvedl vrchní soud, majetek způsobilý k zajištění nemusí mít k prošetřované trestné činnosti žádnou vazbu.
8. Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv, neboť byly dodrženy podmínky stanovené v jeho judikatuře, které jsou rekapitulovány v bodě 6 tohoto usnesení. Napadená rozhodnutí byla vydána k tomu oprávněnými orgány, v souladu s dikcí zákona a nejsou projevem svévole.
9. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu