ECLI:CZ:US:2015:1.US.2498.14.1
sp. zn. I. ÚS 2498/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mariny Varšavské, zastoupené JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, se sídlem Oldřichova 23, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 238/2014-258 ze dne 24. 4. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 60/2013-209 ze dne 10. 7. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 255/2010-141 ze dne 30. 3. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu majetku. Přitom odkázala na čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Žalobou podanou dne 6. 4. 2010 se stěžovatelka vůči České republice domáhala zaplacení částky 405 388 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za údajně špatně vypočtený starobní důchod v letech 1998 až 2007. Podáním ze dne 5. 5. 2011 nadepsaným "Rozšíření žaloby" stěžovatelka požádala také o náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení o stanovení jejího starobního důchodu.
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu zamítl, neboť shledal, že není splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), aby dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu nebo nezákonnému rozhodnutí. O nesprávný úřední postup jít nemohlo, neboť důchod byl stěžovatelce vyplácen v souladu s rozhodnutími České správy sociálního zabezpečení. Ve věci nemohlo jít ani o nezákonné rozhodnutí, neboť relevantní rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nebyla pro nezákonnost zrušena. Obvodní soud zamítl i návrh stěžovatelky na zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v průtazích v řízení o stanovení starobního důchodu, neboť měl za to, že tento nárok je promlčený.
4. Napadeným rozsudkem městský soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že obvodní soud jí odmítl ustanovit zástupce z řad advokátů. Uvedl, že žádost stěžovatelky byla odmítnuta a stěžovatelka proti němu nepodala odvolání a ani následně nepodala nový návrh. Kromě toho obvodní soud na tvrzenou špatnou znalost českého jazyka stěžovatelkou reagoval tím, že v řízení ustanovil tlumočníka, který byl jednáním přítomen.
5. Městský soud také považoval závěr o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za správný, byť s jiným odůvodněním. Řízení o přiznání starobního důchodu pravomocně skončilo dne 29. 7. 2009. Stěžovatelka přitom v žalobě nárok na náhradu nemajetkové újmy nevznesla a učinila tak až podáním ze dne 5. 5. 2011. A proto bez ohledu na to, zda svůj nárok nejdříve řádně uplatnila u příslušného úřadu, šestiměsíční promlčecí doba marně uplynula, a to i při započítání nejdéle šestiměsíční doby, po kterou v souladu s §35 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu neběžela.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky. V odůvodnění Nejvyšší soud odkazy na svou judikaturu rozvádí, proč vznesení námitky promlčení ze strany státu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a rovněž uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve stěžovatelkou namítané otázce možnosti přezkumu věcné správnosti rozhodnutí správních orgánů soudy v řízení o odpovědnosti státu za škodu.
II. Argumentace stran
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům a řádně se nevypořádaly se všemi důkazy. Zejména namítá nesprávnost rozhodnutí o promlčení, neboť náhradu nemajetkové újmy po Ministerstvu práce a sociálních věcí požadovala již dopisem ze dne 28. 1. 2010. Obvodní soud také postupoval diskriminačně a formálně v otázce žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, čímž porušil její právo na rovnost účastníků řízení. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu jsou nedostatečně odůvodněná a tedy nepřezkoumatelná.
8. Obvodní a městský soud ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly ústavní stížnost odmítnout.
9. Nejvyšší soud taktéž navrhl ústavní stížnost odmítnout a uvedl, že námitky týkající se promlčení nároku stěžovatelka řádně neuplatnila v dovolání a nemohl se jimi tedy zabývat.
10. Vedlejší účastník, Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, rovněž navrhla stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
11. Stěžovatelka v replice setrvala na své ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Napadená rozhodnutí však projevem svévole nejsou, a naopak jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud ani neshledává, že by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
13. Co se týče otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, tak s tou se řádně a přesvědčivě vypořádal městský soud, na jehož rozhodnutí lze odkázat. Obdobné platí i pro námitku, že obvodní soud postupoval příliš formalisticky při rozhodování o ustanovení zástupce z řad advokátů.
14. Nakonec, co se týče údajného nedostatečného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tak Ústavní soud uvádí, že odůvodnění Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání má být stručné (viz §243f odst. 3 občanského soudního řádu). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. 3. 2009, §41). Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky kladené na odůvodnění odmítnutí dovolání formulované v nedávné judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Krátké odůvodnění, pokud je jasné a logické, není v rozporu s právem účastníků řízení na spravedlivý proces (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1939/14 ze dne 18. 2. 2015). V opačném případě by byl zcela popřen smysl §243f odst. 3 občanského soudního řádu, který sleduje legitimní cíl zefektivnění dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, jako mimořádného opravného prostředku.
15. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu