ECLI:CZ:US:2015:1.US.2578.14.1
sp. zn. I. ÚS 2578/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP, s. r. o., se sídlem Brno, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 č. j. 30 Cdo 3725/2013-53, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013 č. j. 22 Co 568/2012-33 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2012 č. j. 18 C 33/2012-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s ústavně zaručenými právy na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces garantovaný ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2012 č. j. 18 C 33/2012-20 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 157 500 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."], a to z titulu náhrady nemajetkové újmy pro nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 139/2002. Soud prvního stupně rozhodující o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu pokládal celkovou dobu předmětného řízení za nepřiměřenou, avšak na hranici přiměřenosti. V samotném postupu soudů neshledal průtahy, neboť jednotlivé procesní úkony byly provedeny v přiměřených lhůtách a věc byla projednávána na všech stupních soudní soustavy. Soudem bylo v procesu o náhradu škody současně vzato v potaz, že žalobkyně neuvedla žádné okolnosti, ze kterých by pro ni vyplýval podstatný význam řízení.
3. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. 2. 2013 č. j. 22 Co 568/2012-33 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil toliko tak, že výrokem konstatoval porušení práva žalobkyně (stěžovatelky) na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, jinak je potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 č. j. 30 Cdo 3725/2013-53 pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením nároku na náhradu nemajetkové újmy vyvolané nepřiměřenou délkou občanskoprávního řízení. Obecné soudy porušily princip spravedlivého procesu, pokud neuznaly právo na zadostiučinění v penězích mj. pro nepodstatný význam řízení z důvodu většího množství soudních sporů stěžovatelkou vedených. Stěžovatelka namítala, že obecnými soudy nebyly respektovány právní závěry judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť došlo k negaci účelu institutu náhrady škody způsobené státní mocí. Vytýkala obecným soudům nedostatečnou odůvodněnost napadených rozhodnutí.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
6. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
7. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává.
8. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval a názory dosavadní judikatury shrnul mj. ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je nutno posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemajetková újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro stanovení výše zadostiučinění zakotvuje §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek pro náhradu nemajetkové újmy je však primárně otázkou aplikace podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, který po uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě na náhradu škody proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 5/13, nebo ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3404/14).
9. V předmětné věci byla ústavní stížnost cílena proti právnímu posouzení obecných soudů o nepřiznání náhrady nemajetkové újmy ve formě zadostiučinění v penězích. Soudy v dotčených rozhodnutích vyslovily závěr, že se zřetelem k okolnostem nedošlo k natolik závažnému zásahu do práv stěžovatelky, aby v rámci kompenzace nemajetkové újmy nebylo postačující konstatovat porušení práva. Ústavní soud má za to, že obecné soudy rozhodly v mezích zákona a právní závěr dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
10. Napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují ústavním principům. Obecné soudy postupovaly v dané věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu