ECLI:CZ:US:2015:1.US.2755.14.1
sp. zn. I. ÚS 2755/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Valérie Nedělové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5 - Smíchov, Štefánikova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 2062/2014-420 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2013 č. j. 30 Co 438/2012-382, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor se základním právem na spravedlivý proces, garantovaným ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 4. 2012 č. j. 4 C 490/2009-260 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení, že zůstavitel Milan Neděla (otec žalobkyně), zemřelý dne 28. 5. 2009, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální 1/2 nemovitostí - domu č. p. X1, postaveného na pozemku parc. č. X2, a pozemků parc. č. X2 a parc. č. X3, nacházejících se v kat. úz. Bubeneč, obci Praha. Soud prvního stupně na podkladě dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 31. 3. 2003, kterou došlo k převodu spoluvlastnického podílu na sporných nemovitostech z otce žalobkyně na první žalovanou, není neplatná podle §38 odst. 2 (právní úkon v duševní poruše) nebo §39 (rozpor se zákonem a s dobrými mravy) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 1. 10. 2013 č. j. 30 Co 438/2012-382 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 2062/2014-420 pro nepřípustnost odmítnuto.
3. V ústavní stížnosti byla namítána nesprávnost právního posouzení věci obecnými soudy. Bylo argumentováno nedostatkem vlastnického práva převodce (otce stěžovatelky) k podílu na nemovitostech v okamžiku podpisu kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2003, duševní poruchou převodce a lichevním charakterem smlouvy.
II.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv nebo svobod.
6. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává. Otázka (ne)platnosti smlouvy o převodu podílu na dotčených nemovitostech byla obecnými soudy vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou a ústavně konformně. Soudy rozhodovaly podle skutkového stavu zjištěného řádným dokazováním a na tomto základě došly k právním závěrům nevybočujícím z ústavních kautel. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mimoto není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
7. Napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují ústavním principům a jsou řádně odůvodněna. Lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v posuzované věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu