ECLI:CZ:US:2015:1.US.2776.14.1
sp. zn. I. ÚS 2776/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Šušorové, zastoupené Mgr. Alešem Novákem, LL.M., advokátem, se sídlem Karla Engliše 3221/2, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2000 č. j. 23 C 196/98-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 206 Kč (coby jízdné a přirážku k jízdnému prostředkem pražské městské hromadné dopravy) a náklady řízení ve výši 1.475 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že obvodnímu soudu se nepodařilo zjistit adresu, na které se stěžovatelka zdržuje, byla jí v řízení ustanovena opatrovnice dle §29 odst. 2 občanského soudního řádu v tehdejším znění (pracovnice obvodního soudu). Podle stěžovatelky však obvodní soud neprovedl odpovídající šetření o jejím pobytu, a tak nebyly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka. Napadeným rozhodnutím tudíž mělo být porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Proti ústavní stížností napadenému rozsudku se stěžovatelka bránila též žalobou pro zmatečnost; ta byla jako opožděná zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013 č. j. 23 C 196/98-91, následně potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014 č. j. 15 Co 44/2014-102. Ústavní stížnost směřující proti citovaným dvěma rozhodnutím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2777/14 ze dne 16. 10. 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť v postupu obecných soudů nebylo shledáno žádné vybočení z ústavnosti a stěžovatelčina žaloba byla zamítnuta zcela v souladu s relevantní právní úpravou.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písem e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita. Požadavek vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nelze chápat jen formálně (formální využití procesního prostředku), ale též materiálně, tedy takový procesní prostředek musí být využit "řádně" ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho věcné projednání. Jinak řečeno, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, že onen procesní prostředek byl řádně podán, obsahoval všechny obligatorní zákonné náležitosti a bylo v něm též řádně argumentováno. Požadavek vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany nemůže být splněn zejména podáním opravného prostředku vadného či jeho podáním opožděným; takové situace je naopak nutno postavit na roveň situaci, kdy opravný prostředek nebyl uplatněn vůbec (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1496/14 ze dne 16. 12. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2793/14 ze dne 22. 10. 2014 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 4077/12 ze dne 12. 2. 2013).
6. Pokud se tedy stěžovatelka v nyní projednávaném případě proti napadenému rozsudku sice bránila žalobou pro zmatečnost, ale učinila tak až po uplynutí zákonné lhůty (přičemž tento závěr obecných soudů byl již z hlediska ústavnosti přezkoumán shora citovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2777/14, a není ani nemůže být předmětem přezkumu v nyní projednávaném případě), sama způsobila, že tato žaloba nemohla být projednána věcně. Stěžovatelka tudíž řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, a podaná ústavní stížnost musela být shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Vzhledem k uvedenému závěru byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnuta v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka