ECLI:CZ:US:2014:1.US.1496.14.1
sp. zn. I. ÚS 1496/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Karla Mruzka, Pavly Pivodové, Ing. Juraje Mruzka, MVDr. Petera Mruzka a Ing. Karla Mruzka, zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem Městská sportovní hala, Astronautů 859, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 25 Cdo 4380/2013-545 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2013 č. j. 56 Co 223/2013-509, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušen měl být také čl. 90 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali po žalované náhrady škody, která měla být způsobena na jejich nemovitostech. Tyto nemovitosti od roku 1960 užíval právní předchůdce žalované v dobré víře, že je jejich vlastníkem, neboť měly do jeho vlastnictví přejít rozhodnutím Finančního odboru rady městského národního výboru v Ostravě ze dne 29. 3. 1960. Jak nicméně později vyšlo najevo, toto rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 256/2003-182 ze dne 23. 4. 2003). Vlastníkem nemovitostí tak byli vždy stěžovatelé, respektive jejich právní předchůdci. Škoda měla stěžovatelům vzniknout chybným postupem při stavebních pracích na nemovitostech, v jehož důsledku stěžovatelé nemohli od dubna 1997 nemovitost pronajímat a ucházelo jim nájemné. Okresní soud v Ostravě mezitímním rozsudkem č. j. 28 C 161/97-466 ze dne 27. 6. 2013 rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu žalovaná nebyla pasivně legitimovaná, ve vztahu ke stěžovatelům b) až e) navíc soud konstatoval, že neprokázali, že od původních vlastníků nemovitosti nabyli smluvně také nárok na náhradu škody ve věci uplatněný. Odvolací soud konečně přirovnal situaci, která mezi účastníky vznikla, k případům restitučních sporů a konstatoval, že ačkoli se v daném případě o takový spor nejednalo, odporovalo by obecnému principu spravedlnosti, aby v rozporu s rozhodováním v restitučních sporech stěžovatelé uspěli s požadavky na odškodnění ušlého zisku, který jim měl vzniknout několik let poté, kdy jim byly nemovitosti de facto vráceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž uvedli, že jeho přípustnost spatřují v nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se podle nich nevypořádal s odvolacími důvody uplatněnými žalovanou v odvolání, ani s významnými námitkami stěžovatelů. Krajský soud měl dále aplikovat na projednávanou věc právní předpis, který je nepoužitelný, nesprávně učinil závěr o právním postavení žalované jako účastníka řízení a ignoroval právní normy mezinárodního práva.
Nejvyšší soud dovolání jako vadné odmítl, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 občanského soudního řádu), přičemž toto vymezení nebylo lze dovodit ani z celého obsahu dovolání, jelikož námitky v něm obsažené nesměřovaly k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Pro tyto vady proto nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.
Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. V ní prvně brojí proti odmítnutí dovolání a opakují, jaké námitky v dovolání uplatnili. Doplňují, že "rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva (uplatnění námitky promlčení)", při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelé spatřují i v rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Stěžovateli podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako vadné, neboť stěžovatelé nevymezili žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, přičemž ústavní stížnosti mířící proti obdobným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud již opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 93/14 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014 či sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013). Ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a). V ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne.
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. To pak platí tím spíše, že zákon při sepsání a podání dovolání až na výjimky vyžaduje zastoupení advokátem. Pokud tedy dovolatelé to, v čem spatřují splnění podmínky přípustnosti dovolání, v podání Nejvyššímu soudu neuvedou, jedná se výhradně o jejich pochybení (respektive o pochybení jejich advokáta), přičemž odmítnutí takového dovolání pro vady nepředstavuje porušení jejich ústavně zaručených práv. Pro úplnost lze dodat, že po dovolatelích není vyžadován formální odkaz na zákonné ustanovení, nýbrž vylíčení (i vlastními slovy), v čem je přípustnost dovolání spatřována. Dovolatelé tedy musí identifikovat právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a následně se věnovat otázce souladnosti posouzení vybrané právní otázky s judikaturou Nejvyššího soudu. Mohou přitom nastat čtyři situace. 1. Vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji nicméně posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 2. Vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak. 3. Vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, jeho judikatura je však ve vztahu k této otázce nejednotná. 4. Vybraná právní otázka doposud Nejvyšším soudem řešena nebyla.
Dovolatelé by se po analýze judikatury Nejvyššího soudu měli pokusit určit, která z výše uvedených situací nastala, a v dovolání své závěry spolu s odkazem na relevantní rozhodnutí (pokud takové existuje) uvést. Odmítání dovolání, která tyto požadavky nesplní, není formalismem (jak by tomu mohlo být např. v případě odmítnutí dovolání z důvodu absence odkazu na zákonná ustanovení), nýbrž logickým důsledkem nesplnění legitimního požadavku sledujícího zkvalitnění činnosti Nejvyššího soudu jakožto sjednocovatele judikatury.
Lze dodat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nenamítali, že by požadavkům na řádné dovolání nemohli dostát např. z toho důvodu, že by se jejich námitky týkaly čistě skutkových zjištění.
Ústavní soud se zabýval také argumentem stěžovatelů, že dovolání bylo přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva (uplatnění námitky promlčení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 ze dne 27. 5. 2008). Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelé tuto formulaci v dovolání neuvedli. Je sice pravda, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 byl v dovolání citován, ovšem zcela absentovala návaznost uvedeného rozsudku na napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelé totiž odvolacímu soudu pouze vyčetli, že se s jejich odkazem na citovaný rozsudek nevypořádal. Konkrétně namítali nevypořádání se s tvrzením, že "žalovaná neuplatnila námitku promlčení způsobem právně relevantním, takže k její námitce promlčení soud nemohl přihlížet a dovolávali se právního názoru na způsob uplatnění námitky promlčení, který vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 4291/2007". Podle Ústavního soudu by za určitých okolností takto formulované podmínky přípustnosti dovolání mohly obstát, jelikož by snad bylo možno dovodit, že odvolací soud nejenže se s uvedenou námitkou stěžovatelů nevypořádal, nýbrž že patrně také rozhodl v rozporu s citovanou judikaturou. V daném případě je však zřejmé, že stěžovatelé skutečně namítali jen samotné nevypořádání se s jejich námitkami, neboť zároveň výslovně uvedli, že se odvolací soud otázkou promlčení jejich nároku pro nadbytečnost vůbec nezabýval, pročež má být jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Pokud odvolací soud otázku promlčení nároku stěžovatelů vůbec neposuzoval (žalobu nezamítl z důvodu promlčení), nemohl ji ani posoudit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (s výjimkou rozhodnutí, v nichž by Nejvyšší soud řešil otázku, kdy jsou soudy oprávněny se námitkou promlčení nezabývat, což ovšem nebyl případ stěžovateli uváděného rozhodnutí). Stěžovatelé tak zjevně nespatřovali přípustnost dovolání v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, nýbrž pouze v tom, že se soud nevypořádal s jejich argumentem, v němž na tuto judikaturu poukazovali. To však znění §237 o. s. ř. neodpovídá.
Nejvyššímu soudu proto ani nelze vyčítat, že to, v čem stěžovatelé spatřovali naplnění podmínek přípustnosti dovolání, sám z textu nevyvodil, jelikož v případě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé sami uvádějí, že řeší otázku, kterou se odvolací soud vůbec nezabýval (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/14 ze dne 23. 10. 2014).
Jestliže stěžovatelé nepodali řádné dovolání, nevyčerpali veškeré procesní prostředky, které měli k dispozici (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání bylo řádně podáno a argumentováno, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání je tak nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013 či sp. zn. II. ÚS 2194/14 ze dne 12. 11. 2014).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Ludvík David, v. r.
předseda senátu