ECLI:CZ:US:2015:1.US.2804.14.1
sp. zn. I. ÚS 2804/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Jana Mareše a Blanky Marešové, zastoupených Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Paprsková 1340/10, 140 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 104 VSPH 220/2014-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že vrchní soud svým postupem porušil jejich právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiloženého usnesení vrchního soudu vyplývají následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14.1.2014 č.j. 96 ICm 4/2011-59 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka byla vyloučena bytová jednotka (výrok I.), a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit insolvenčnímu správci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení za právní zastoupení (výrok II.). Proti výroku II. podali stěžovatelé odvolání, ve kterém uvedli, že postup, který zvolili, a který byl odmítnut městským soudem, vycházel z nesprávného, resp. neúplného poučení poskytnutého insolvenčním správcem. Proto se stěžovatelé domnívali, že mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle §150 o.s.ř. a náhrada nákladů řízení neměla být insolvenčnímu správci přiznána. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením výrok o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovatelům uhradit insolvenčnímu správci náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že insolvenční správce poučil stěžovatele zcela obecně s odkazem na ustanovení §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Poučení dle názoru vrchního soudu neobsahovalo výslovnou výzvu k podání vylučovací žaloby a insolvenční správce postupoval v souladu s ustanovením §224 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud uvedl, že podání žaloby bylo výhradně na uvážení stěžovatelů a neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro postup ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř. Podle jeho názoru nelze považovat přiznání náhrady nákladů insolvenčnímu správci za nemravné nebo v rozporu s obecnými principy spravedlnosti z důvodů uváděných stěžovateli, resp. jen proto, že jejich žaloba, která nebyla podána důvodně, byla zamítnuta. Proto vrchní soud postupoval ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nezpochybňují meritorní podstatu rozhodnutí, napadají však výrok o nákladech řízení, resp. rozhodnutí vrchního soudu. Uvádí, že postupovali v souladu s poučením insolvenčního správce, které obsahoval dopis ze dne 2. 12. 2010. Teprve z rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta, zjistili, že ze zákona i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že měli při uplatnění svého práva postupovat jinak, než jak byli výslovně poučeni insolvenčním správcem. O tomto možném postupu však nebyli nijak poučeni. Z této skutečnosti stěžovatelé vyvozují, že zbytečné vedení soudního řízení a zbytečný vznik nákladů vyvolal právě insolvenční správce nesprávným poučením. Vrchní soud ve svém rozhodnutí pak měl pouze mechanicky přejmout důvod uvedený v rozsudku městského soudu.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti napadají přiznání náhrady nákladů řízení insolvenčnímu správci jako nemravné a v rozporu s obecnými principy spravedlnosti, neboť mu umožnilo dosáhnout majetkového prospěchu ze svého protiprávního a nepoctivého jednání, tj. z nesprávného poučení stěžovatelů. Odvolávají se na požadavek, vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339) a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425), tedy aby rozhodnutí bylo nejen zákonné, ale především spravedlivé. Dle jejich názoru vrchní soud rozhodl formalisticky a mechanicky, aniž zohlednil specifické okolnosti projednávané věci.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata sporu odkazuje k nákladům řízení. V těchto otázkách se Ústavní soud stabilně vyjadřuje rezervovaně v tom smyslu, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, byť se v některých případech může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2796/14 ze dne 6. 11. 2014 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout a podrobit příslušné nákladové rozhodnutí revizi přichází v úvahu pouze v případech, kdy jeho vady dosáhnou značné intenzity a posunou věc do ústavněprávní roviny - pouhá nesprávnost či vyjádřený nesouhlas nejsou referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Přiznat náklady řízení je v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud není povolán k tomu, nahrazovat jejich uvážení a hodnocení svým vlastním. K tomu je oprávněn pouze v případech, kdy se napadená rozhodnutí zcela vymykají běžnému rámci a zcela zásadně porušují zásady férového procesu nebo jiná základní práva stěžovatelů.
Vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč neshledal důvody pro postup dle §150 o.s.ř. a rovněž uvedl, proč se domnívá, že i přes nesprávné poučení bylo věcí stěžovatelů zvolit si odpovídající postup. Vycházel při tom z ustanovení §224 odst. 2 insolvenčního zákona, které skutečně obsahuje obecné náležitosti vyrozumění, včetně poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby. Svůj závěr tak podložil zákonným důvodem a následné úvahy nepostrádají věcný a právní základ, včetně toho, že se vypořádal s tvrzenou nesprávností příslušného poučení. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do uvážení soudů. To znamená, že v případech, kdy lze uvažovat o alternativních závěrech, a obecný soud vysvětlil, proč se přiklonil k jednomu z nich, by zásah Ústavního soudu představoval vykročení z pravomocí přiznaných mu Ústavou České republiky. Přestože si lze představit i opačný závěr vrchního soudu, je jeho závěr podložen a pohybuje se v mezích ústavnosti a Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu