ECLI:CZ:US:2014:4.US.2796.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2796/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Vokšaye, zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 120/2014-41 ze dne 22. dubna 2014 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 C 154/2010-28 ze dne 27. října 2011, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu zaručené čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 28 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Ze spisu Okresního soudu Ústí nad Labem sp. zn. 8 C 154/2010 Ústavní soud zjistil, že jmenovaný soud jeho v záhlaví citovaným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni České podnikatelské pojišťovně, Vienna Insurance Group (dále jen "žalobkyně") částku ve výši 1.099,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 312,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 8.520,- Kč. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku tvrdí, že stěžovatel soudu nenabídl žádný důkaz prokazující jeho tvrzení o tom, že by platba pojistného proběhla přímo při koupi vozidla. Je podle něj sice pravdou, že si nevzal doklad o zaplacení, ale učinil tak proto, že považoval pojistnou smlouvu, v níž je jasně stanoveno, že pojistné je hrazeno jednorázově a v hotovosti a není v ní stanoven žádný jiný údaj o splatnosti, za dostatečný doklad o zaplacení pojistného. Okresní soud se však podle stěžovatele s touto jeho námitkou nijak nevypořádal.
Okresní soud se podle ústavní stížnosti nevypořádal ani s další námitkou stěžovatele o zásadních rozporech mezi tvrzeními žalobkyně, resp. absolutně neprokázaným nárokem žalobkyně, který v žalobě uplatňovala. Žalobkyně totiž podle stěžovatele požadovala zaplacení částky 1.099,- Kč z důvodu nezaplaceného pojistného a tento svůj nárok prokazovala pojistnou smlouvou, v níž je stanovena výše ročního pojistného na 1.570,- Kč, přičemž neobjasnila, jakým způsobem dospěla k žalované částce 1.099,- Kč. Okresní soud podle stěžovatele tento rozpor přešel bez povšimnutí a v odůvodnění svého rozsudku nijak nespecifikoval své úvahy, kterými se ubíral při hodnocení důkazů, a to jak každého důkazu samostatně, tak zejména v jejich vzájemné souvislosti.
Stěžovatel dále namítá, že okresní soud jej též nevyzval k doplnění dokazování ohledně jeho tvrzení a ani mu neposkytl řádné poučení ohledně jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jak mu ukládá ust. §118a o.s.ř., jak má učinit v případě, že účastník nenavrhl potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení.
Stěžovatel má také za to, že se okresní soud dopustil porušení principu rovnosti účastníků a principu předvídatelnosti rozhodnutí, když vzhledem k tomu, že žalobkyně svá tvrzení uvedená v žalobě žádným způsobem neprokázala a stěžovatel nebyl vyzván k doplnění dokazování ohledně jeho tvrzení, nemohl očekávat, že soud žalobě vyhoví.
Okresní soud se podle stěžovatele dopustil jednostranného hodnocení důkazů, jestliže vyhověl neprokázanému nároku žalobkyně a nijak se nezabýval námitkami stěžovatele, žádným způsobem v odůvodnění rozsudku nerozvedl své úvahy, které ho vedly při hodnocení důkazů, byť je to jeho základní povinností. Přitom podle stěžovatele uvádí Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3309/07 ze dne 20. dubna 2011 uvedl, že k tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden, učinil předmětem svých úvah a hodnocení.
Stěžovatel svou ústavní stížností brojí i proti výroku o nákladech řízení, když okresní soud podle stěžovatele přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši téměř osmkrát přesahující žalovanou částku, což je zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ten podle ústavní stížnosti ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. března 2012 jasně vyslovil názor, že se jako spravedlivé jeví, a to ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům, okolnostem, specifiku věci a plynulosti řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny ve věcech, kde jde mimo jiné o řízení o tzv. bagatelní věci. Vzhledem k tomu, že sám Ústavní soud hovoří ve svém nálezu o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení, stěžovatel zdůrazňuje, že přiznání náhrady nákladů téměř osmkrát vyšší než je žalovaná částka, je značně nespravedlivé a v rozporu s právem na soudní ochranu, resp. právem na spravedlivý soudní proces.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále podotýká, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z pohledu posouzení ústavní stížnosti stěžovatele je nutno dále uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o bagatelní částce, přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
Takové mimořádně závažné pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud je toho názoru a přisvědčuje tak i námitkám stěžovatele, že okresní soud měl v odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozhodnutí podrobněji vysvětlit své úvahy a vypořádat se s námitkami stěžovatele. Na druhou stranu však z jeho rozhodnutí jsou zřejmé důvody, které k jeho přijetí vedly. Je z něj pak zřejmé i to, že neuvěřil tvrzení o úhradě pojistného stěžovatelem, když stěžovatel toto své tvrzení prokazoval pouze pojistnou smlouvou a její znění úhradu pojistného dostatečně neprokazuje. Otázce proč je výše žalované částky nižší, než v pojistné smlouvě, se sice soud ve svém rozsudku nevěnoval, ale z obsahu spisu je na ni odpověď zřejmá, neboť byla vysvětlena žalobkyní v jejím písemném vyjádření obsaženém ve spise. Tato částka byla dle žalobkyně stanovena na základě (dodatečné) žádosti stěžovatele o započtení bonusu za dřívější bezeškodní průběh stěžovatelova pojištění (doloženou žalobkyní do spisu), které bylo vyhověno a pojistné bylo sníženo právě na žalovanou částku. K námitce absence poučení dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že uvedenou poučovací povinnost soud má, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). Ve vztahu k prokázání toho, že stěžovatel uhradil žalobkyni pojistné, byl proveden relevantní důkaz pojistnou smlouvou, nicméně soud jej zřejmě nevyhodnotil ve vztahu k předmětnému tvrzení stěžovatele jako dostatečně průkazný. Nejednalo se tedy ani o jednu z výše vyložených situací, v nichž soud stíhá povinnost poučit účastníka řízení. Ani porušení rovnosti účastníků řízení pak Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel měl možnost plně realizovat svá práva, o čemž svědčí i to, že měl možnost se vyjádřit k prováděným důkazům a tato jeho vyjádření jsou též zachycena v odůvodnění napadeného rozsudku.
K námitce stěžovatele týkající se nákladů řízení, kterou stěžovatel brojí proti jejich podle stěžovatele nepřiměřené výši, upozorňuje předně Ústavní soud, že žádné z jeho závěrů vyjádřených v jeho předchozích rozhodnutích nelze aplikovat mechanicky, nýbrž vždy při posouzení konkrétních okolností případu. Judikatura Ústavního soudu týkající přiměřenosti výše nákladů řízení u tzv. formulářových žalob, vycházející zejména ve stěžovatelem uváděného nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. března 2012, se týká případů postupovaných pohledávek, v nichž právo na peněžní plnění bylo vymáháno subjektem odlišným od původního věřitele, a soudní řízení bylo podle náhledu Ústavního soudu pouze nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany, spočívajícího v úhradě nákladů za zastoupení advokátem. Tak tomu však v projednávaném případě není. Navíc stěžovatelem napadené rozhodnutí bylo vydáno před tím, než Ústavní soud rozhodl výše uvedeným nálezem a obecný soud tímto rozhodnutím rozhodl zcela v souladu s platným právem. Pokud pak jde o výši těchto nákladů, je třeba upozornit, že ve výše uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval výši odměny advokáta, nikoli celkovou výší nákladů řízení, která zahrnuje v případě stěžovatele vedle odměny advokáta též náhradu zaplaceného soudního poplatku, hotových výdajů advokáta a DPH. Vzhledem ke shora uvedeným východiskům ústavního přezkumu nákladových rozhodnutí a dalším výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ani stran nákladového rozhodnutí ústavní stížností napadeného nákladového rozhodnutí soudu prvního stupně důvod ke svému kasačnímu zásahu neshledal.
Proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nepřednáší. Ústavní soud proto pouze stručně konstatuje, že odvolací soud rozhodl správně, když odvolání směřovalo proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč a muselo proto být jako nepřípustné odmítnuto, a toto rozhodnutí je též řádně odůvodněno. Na nepřípustnosti odvolání nemohlo nic změnit ani nesprávné poučení o přípustnosti odvolání uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud však s ohledem na tuto skutečnost projednal ústavní stížnost stěžovatele i proti rozhodnutí soudu prvního stupně a neodmítl ji jako opožděně podanou i přes to, že lhůta k jejímu podání začala stěžovateli běžet již doručením tohoto rozhodnutí a v době podání ústavní stížnosti už marně uplynula.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu