ECLI:CZ:US:2015:1.US.2868.15.1
sp. zn. I. ÚS 2868/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele G. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015 č. j. 32 Co 439/2014-195 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 7. 2014 č. j. 12 Nc 43/2013-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na svobodu pohybu, garantovanou čl. 14 odst. 2 Listiny, a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů o zvýšení výživného pro nezletilé dítě.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 7. 2014 č. j. 12 Nc 43/2013-67 bylo stěžovateli (otci) ode dne 1. 9. 2013 zvýšeno výživné pro nezletilého syna z částky 800 Kč na částku 5 000 Kč měsíčně. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dluh na výživném za období od 1. 9. 2013 do 30. 6. 2014 v částce 20 000 Kč, kterou se mu povolilo uhradit ve splátkách po 2 000 Kč za měsíc, a to spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek.
3. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 22. 6. 2015 č. j. 32 Co 439/2014-195 (k odvolání otce i matky) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že vyživovací povinnost otce k nezletilému synovi v době od 1. 5. 2010 do 31. 8. 2013 zvýšil na částku 3 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2014 na částku 5 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2014 na částku 4 000 Kč měsíčně. Tímto byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 10. 1999 č. j. 12 Nc 182/99-9 ve výroku o běžném výživném. Povinnost k zaplacení dlužného výživného byla odvolacím soudem stanovena za období od 1. 5. 2010 do 30. 6. 2015 v částce 27 000 Kč.
4. Obecné soudy konstatovaly, že u stěžovatele (otce) a nezletilého syna došlo ke změně poměrů, která odůvodnila rozhodnutí o zvýšení výživného a o povinnosti k uhrazení dluhu na výživném.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nedostatky rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o právní posouzení i skutkový základ. Stěžovatel nesouhlasil se stanovením výživného na částku 4 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2014, ani s uložením povinnosti k zaplacení dluhu na výživném ve výši 27 000 Kč, neboť v Srbsku má příjem v částce necelých 5 000 Kč za měsíc.
6. Stěžovatelem byla namítána nedostatečná odůvodněnost a nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého nelze za rozhodování o zvýšení výživného vycházet toliko z příjmu otce v Srbsku, nýbrž je nutno hodnotit i skutečnost, že v České republice, kde stěžovatel dosud žil a ukončil pracovní poměr ze zdravotních důvodů, by byl schopen práci řidiče (která by nebyla spojena se zvedáním těžkých břemen) najít a dosahovat příjmu cca 15 000 Kč měsíčně. Vyživovací povinnost otce k nezletilému synovi byla soudem stanovena v neproporcionální částce odpovídající zhruba 65 % příjmu stěžovatele, který má mimoto povinnost vyživovat i svou manželku. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo odůvodněno v rozporu s judikaturou Ústavního soudu s nepřípustným odkazem na teoretické příjmové možnosti otce v České republice.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad i aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze v případě, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda postupem v řízení nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod.
9. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu ani nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
10. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno.
11. V oblasti rodinného práva (do 31. 12. 2013 upraveného zejména zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, od 1. 1. 2014 v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí omezeně. Důvodem je skutečnost, že v rodinněprávních věcech je nutno upřednostnit princip právní jistoty, jak vychází z ustanovení ústavního pořádku, před ochranou základních práv jednotlivce. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v daných případech zúžen, a proto se přezkumná pravomoc Ústavního soudu koncentruje toliko na posouzení toho, zda u napadeného rozhodnutí nejde o vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu však v předmětné věci nedošlo.
12. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud rozhodnutí o zvýšení výživného pro nezletilé dítě dostatečně odůvodnil, a v rámci posouzení otázky vyživovací povinnosti otce k nezletilému synovi se řádně a v odpovídajícím rozsahu zabýval majetkovými poměry otce i potřebami nezletilého.
13. Výklad hmotného práva odvolacím soudem, který poukázal na pracovní možnosti stěžovatele v České republice, kde do září roku 2014 žil a pracoval, nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Vyživovací povinnost je základní povinností rodiče k nezletilému dítěti.
14. Rozhodnutí obecných soudů tak nevykazují protiústavnost.
15. Z řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu